Přišel jsem k chudým

Přišel jsem k chudým
Ježíši Kriste, člověče – bože, tuhle jsem četl, že prý jsi řekl: Přišel jsem k chudým. V noci jsem četl, ráno jsem vyšel, do mlhy vyšel, do sněhu vyšel, u mostu děda hrál, zmrzlý jak smrček, na harmoniku. Ztvrdlé měl prsty, zateklé klouby, praménky ledu v šedavém vousu, králičí oči, králičí oči nad harmonikou. Harmonika je nástrojem chudých, nástrojem chudých, pokorných srdcí, maličkých lidí, přízemních plesů – ty to přec víš! Ale ta jeho, Ježíši Kriste, ta byla nějak nastuzená: 47 Kašlala, řvala, chvilku se smála, vrněla, plila, škytala, vyla; ta byla strašně nastuzená. Ležela asi celou noc chladnou, (celá noc – to je malinká věčnost) na chladném loži; oni jí asi nezatopili. Nepolitoval, nelitoval jsem člověka, k tomu přece jsi přišel, člověk je přece rozumný tvor; chtěl bych však vědět, Ježíši Kriste, jenž přišels k chudým tohoto světa, zda-li jsi přišel, když už to slíbils, taky k té jeho harmonice? Ne-li, tož prosím: vezmi ji k sobě, pojmi ji taky do svého srdce – do ráje dej ji, do tepla vem ji, dej na ni zahrát měkkými prsty: „Přišel jsem k chudým tohoto světa a také k jejich harmonice.“ 48