Jaro

Bohumil Mathesius

Jaro
Už jaro zdvihlo ledy na Vltavě a první slunce stříklo do ulic; moc podzemí už vstává k boží slávě – co, srdce, chceš víc? Toulavé srdce člověka, což nepatří ti svět, od věka letíš do věka, kdy chceš už doletět? – Zrad smutek, bratře, zklamání, kus zmaru chci, v jarních větrech úděsem se chvít, krev starou, černou, nastřádanou k jaru po kapkách vypustit. Jsem srdce, srdce člověka, mně patří celý svět: od věka letím do věka a nesmím doletět. 45