Píseň na starý motiv
I největší slunce kdys zhasne, i nejprudší dotrne cit: snad bylo by příliš to krásné, a proto to nemělo být. Únavy lehounká clona zatáhla srdcí dvou strach – ranní tak našedlá mlha krade se po lukách. Dva poutníci, každý svou cestou, půjdeme hrobu vstříc: snad bylo by příliš krásné to barevné měňavé nic. I největší slunce zhasne a klesne v ledový byt: snad bylo by příliš to krásné, a proto to nesmělo být. 11

Babí léto
Zas jedno léto odplouvá v kosířů řinčivém třesku, zase vás vidím připlouvat v zářivém podnebesku, zase to tančí zlehýnka, houpá se, kývá a slétá – vítám vás, říkám, vlákýnka prvního babího léta. Na rukáv jedno usedlo, jedno mi do srdce padlo, jedno se houpá na řasách, mnoho se do vlasů vkradlo. Jak voda splavem uteklas, mladosti moje slavná: nechala jsi mě, nechala, frajírko starodávná. Sám a sám břehem jdu, za krokem krok, jak šla má léta, za rokem rok, 12 plavně a zlehýnka mladá má léta – kampak zas, kampak, vlákýnka prvního babího léta? 13

Moudrost
Život a ženy jen ten má rád, kdo umí je, kdy chce, zanechat. Horčeji tepe pak v žilách krev jakoby pro poslední vdech, v polibků závěji se hořčeji rety pak zachvějí – neb ženy a život jen ten má mít, kdo umí je, kdy chce, odhodit. 14

Kytka pro nemocnou
Odpusťte mi – nevěděl jsem, když jsem kladl rudé květy orchidejí k vaší muce, že jim u vás říkávají: žežhulčí umrlé ruce. 15

Sněží
Na hrob tvůj sněží, dnes po prvé sněží, studená paní, i na trsy zmrzlých chryzantém. Sama ses bávala, jak se ti leží? Zvykla sis v pokoji dubovém? Myšlenka na tě krabatou dlaní na srdce sáhla, studená paní. Vím, také letíme k hrobu jak chrt. Pohleďte jenom – co za oknem sněží, na hrob tvůj sněží i na trsy jiskřících chryzantém, je, paní, smrt. 16

Píseň v stříbru a šedi Improvisace
Nebyla vy jste princeznička ze Sforzů nebo Rienzi, nechodila jste v modré kápi Milánem, Římem, Florencí; zlatavá řecká otrokyně z Euboji válkou zasuté, nečesala jste rudé vlasy královně nilské Nepete; barbarce rusé ze severu s kouzelným jménem Melinta netesal vdovec Centurio náhrobek pod zdí Carnunta; či vyklouzla jste z písně oné o popelavé galánce, která tak trápí mladou hlavu za hvězdné noci na lávce; či...? Ale to jsou třesky plesky, jimiž si člověk krátí čas, když dívává se do únavy v skleněně popelavý vlas, 17 v stříbřitě šedých očí clonu, za níž spí dálka neznámá, kde potonuly staré časy tak bez návratu jako já. 18

Květ bodláku
A přece znovu zas oblohou tančí hvězdy, jež Dante vídával, když vyšel z podsvětí, a přece znovu zas začíná cvrček v trávě divoké staccato své písně cvrkati. A přece znovu zas cos jako mladé víno ti stoupá do srdce a stoupá do hlavy: usedneš do škarpy a dlaní hladíš maní bodláku kvítek rudě modravý. 19

Přípitek silvestrovský 1940
V tomhletom roce, který třeskně míjí, já viděl zvrhnout mnohou tragédii, vyzáblé herce kulhat na koturnu, maminky srdce zaletovat v urnu, divokým steskem býval jsem nasát, slyšel jsem hučet pasát, antipasát, viděl jsem padat mocnářství a říše, (jehnědku jívu v slunci třást se tiše), milé jsem děvče kamarádu nechal a o dva kroky k hrobu blíže spěchal, zahléd jsem v dálce sinou plachtu štěstí, 20 nešel jsem za ní, nedávám se vézti: Klidně se dívám roku na rekviem. Poslední úder? Vyhoďte ho! – Pijem. 21

Úsměv
Jste jako úsměv, drobounká paní, tak jako dětské pousmání: připlula z času, připlula z rodu přes bedra otce, životem matky kocábka malá, natáhla plachtičky k prsu – kol ústek k skráni vlnka se zvlní. Jste jako dětské pousmání. 22

Poslání Josefu Horovi
Co mám napsat, hochu milá, co mám napsat krátce (redakce mi zazvonila) ke Tvé padesátce? Co mám napsat? Vzpomínky se valem hrnou, tříští, mám psát o nich, nebo přát Ti něco pro čas příští? Vzpomínky se hrnou valem, náhle do nich vjela bílá cesta zasněžená do Carského sela. Saně sviští, nebe jiskří, za Pulkovem vzadu chvějí se a mihotají světla Leningradu. Nebo psát mám o těch toulkách při červeném víně, kdy jsme na tě vzpomínali, mrtvý Jesenine? Popsat rozmáchlý ten večer – kde jste času trosky? – 23 kdy pil s námi bohatýrsky chlapík Majakovský? – Vzpomínka se jasní, mizí: modré světlo v tiši. Napsat co mám? Kamaráde, ruku dej mi! – Číši! 24

Na Zámecké
V posledním slunci rudnou pivoňky a ve sklence hrá víno zelené, ač řeka zdola mumlá: ne a ne, my, děvčátko, se přece rozejdem. l slunce spat jde – krotí větru van – mdlou hlavu skládá na podušku z par: zadýchat nechci šestnáct vašich jar a – v zámku straší, říká kastelán. Děvčátka malá musí časně spat a o strašidlech nechat si jen zdát. Zůstanem – řeka se svým: ne a ne, pivoňky, já a víno zelené. 25

Ukolébavka pro Věrku
Co viděl jsem, chcete se dozvědět, za rozhořčených svého žití let. Co neviděl jsem, řeknu spíš: já neviděl jsem ještě Jižní kříž. To nad ostrovy jižních moří bdí zázračně bílé zářné souhvězdí, do lagun z korálů svůj hází třpyt – kdo spatří je, musí se navrátit, putovat musí třeba světa lán, by zase viděl 26 Tichý oceán, jak v dlouhých, táhlých vlnách usíná, co hvězda v něm za hvězdou zhasíná. Co viděl jsem, to není pro váš sluch, co viděl jsem, to ďábel sám mi vnuk, tobě však dá dnes v noci jistě Bůh – děvčátko, spíš? – že uvidíš nad sebou zářit Jižní kříž, chřípí ti vzduje svěží brizy van, jež kolébá dnes večer Tichý oceán. 27

Krápník
Hořkost, kterous mi dala, mnou prokapala a tuhne na krápník. I za ni dík, žehnám tě vším, co pro tě štěstím sluje, dech slunce třepetný tě líbej na ústa: jen nechoď nikdy tam, do podzemní té sluje, kde krápník růžoví a krápník narůstá. 28

Annita linda
Annito drobná, dcero donny Anny, z moře a hvězd a noci utkaná, Annito drobná, proč jsi přišla bouřit chladnoucí srdce dona Juana? Sedával Juan na pobřeží v noci, vyhlížel moře, jimiž jednou plul, mír kanul s hvězd, cikády crkotaly a teplý vítr od Afriky dul. Annito drobná, Juan cítí bouři, vír stáčí kola dávno uspaná, Annito drobná, proč jsi přišla bouřit stárnoucí srdce dona Juana? 29

Podzimní popěvek
Podzimní jeleni troubí a puklý kaštan spad, já nevím, hořká vy paní, měl jsem vás někdy rád? Nebylo, hořká vy paní, to podzimní, pestrou hrou, hrou větrů a kaštanů, vůní táhnoucích oborou? Podzimní jeleni troubí, rozpuklý kaštan spad; dnes vím už, hořká vy paní, já neměl vás nikdy rád. 30

Gladiola ostrolistá
Mečíku hnědý, nevonný, štíhlý, mečíku ostrolistý, jak podobný’s té, již v mysli své mám – hnědá a pyšná, nevonná, čistá: gladiola ostrolistá. 31

Vlk
I vyvrhla ho smečka. Lovil sám lesem i houštinami – zespoda tiše překusoval chřtán. Když těžší nežli kámen stesk těžk a tížil břich hloub a víc, tu do kola se schoulil, skolil na měsíc písničku houkavou, že vlk je, že je sám, bojovat zná, a bojoval. Konečně pak ho dohnali – smečka šakalí! – oj, kosti praskaly, rozřízli břich: 32 vyhřezla střeva na mokrý sníh, šíř stále – víc. A vlk se zdvih na přední běhy, skolil na měsíc, že vlk je, že je sám, že bojoval, bojovat znal a v cizí zemi šťasten umírá, jak žil, tak sám. 33

Jít
Příteli mladý, ptáte se, jak žít? To nevím, ale jedno vím: je třeba jít. Jít blátem, bahnem, močálem, však jít a jít, zoufalství v srdci studeném – přec jít. Ať láká krov a lampy svit, je třeba jít. A když i cíle’s nedošel, tys šel! 34

Úsměvná země Připsáno J. B. Foersterovi
To je ta země – číše svatográlská, Bůh vykoval ji v středu Evropy, úsměvem svítí, svět když v dýmu praská, úsměvem svítí v proudech potopy; to je ta země, to je její sláva, po hrstkách brali si ji vyhnanci; to je ta země, která pozpěvává si při modlitbách jako při tanci; to je ta země líbezná a sladká, pšeničná, chmelná, rudná, medová, to je ta země, žena tvá i matka, jednou tě zrodí, jednou pochová; to je ta země v dědictví ti daná, dědictvím abys odevzdal ji dál: úsměvná země, nebes dvorstva krásná bdí nad ní věrně jako svatý Grál. 35

Měsíc nad Novými řekami
Měsíc se nabod na hrot orobince, ohromný narzivělý lampión, pár kachen táhne ku dědince, puškvorec voní nad vodou; ondatra krouhá křehce v rákosině a vítr zaleh do ostřic – sám sedím, stín ztracený v dubů stíně, a hledím na měsíc. 36

Bílé laně
V pasece tiché zahléd jsem v předjitřním zadýchání pít u studánky pod smrkem dvojici bílých laní. Sněť praskla – kterak člověka zvědavost někdy zradí! – růžovou mlhou kmitla se kopýtka bílých laní. Spát tady někde pod mechem – myšlenka měkce hladí: nad srdcem slyšet cupotat kopýtka bílých laní. 37

Muž vždycky odchází...
Muž vždycky odchází od matky, od milenky svůj osud vyhledat a za osudem jít, u děla, soustruhu, či nad obrubou sklenky, u stolku psacího, či kde mu dáno mřít. Muž vždycky odchází – a to je jeho chvilka, nežli se rozhlédne a nežli sbohem dá: to ostatní je těžká násobilka a souhrn – fraška nebo balada. Muž vždycky odchází, Lachesis niti souká s umdlenou tváří staré sudičky; muž vždycky odchází – v kolébce dítě brouká a ten, kdo zůstává, mne slzu pod víčky. 38

Vstal vítr, vítr vstal...
Začíná doba vlků a sekyr Edda
Vstal vítr, vítr vstal, čas vlků, sekyr čas – vlk vlka nešetří – muž muže. Šetřit? Nás? Vlk skolí na měsíc, čas vlků, sekyr čas. To nežli umře svět a než se zrodí zas. Naposled se rozhlédni, jakýže byl to svět, který se svíjí teď v hodince poslední! Vlk vlka nešetří, čas vlků, sekyr čas – to nežli umře svět – a než se zrodí zas. 39

Vteřina zimní noci
Noc a pak tikot kapesních hodin. Jak želva se plazí ručička vteřin. Noc šumí, praská mráz. Mráz krouhá čas na malé štěpiny. Mráz krouhá čas – minuty, vteřiny! Vteřinu jednu jedinou vyslovit moci: vteřinu jiskřící mrazem hvězdnaté noci. Nač budem myslit, ručičko hodin, vteřino chladné hvězdnaté noci? Vzpomenem na ty, kteří teď bdí: na polní hlídky, palubní stráže, 43 ponorek oči, piloty noční, vojáky u děl a světlometů, vzpomenem raněných v lazaretu. Vteřino, rozlep jim slepené rety: myslíme na vás, lazarety. Myslíme na vás, kteří teď bdíte: strojvůdci vlaků, redakční službo, horníci šachet, topiči, stráže, tiskáren ruce... Jasný den přeje vám vteřina noci jiskřivě chladné hvězdnaté noci. 44

Jaro
Už jaro zdvihlo ledy na Vltavě a první slunce stříklo do ulic; moc podzemí už vstává k boží slávě – co, srdce, chceš víc? Toulavé srdce člověka, což nepatří ti svět, od věka letíš do věka, kdy chceš už doletět? – Zrad smutek, bratře, zklamání, kus zmaru chci, v jarních větrech úděsem se chvít, krev starou, černou, nastřádanou k jaru po kapkách vypustit. Jsem srdce, srdce člověka, mně patří celý svět: od věka letím do věka a nesmím doletět. 45

Studánka v lese
Jak dávno tomu, srdce, mé srdce, co nestačil nám skorem svět, pokladů plný, tajemství plný, široký, daleký, široký svět? Co je ti, srdce, srdce mé, srdce, dnes, jdeš ke studánce pod lesem, v níž voda proudí (obzory se přiblížily, vzduch zešed a ztěžk) a díváš se; stačí? Celičký svět. Za lesem k dalekým troubí výpravám, pro mnohou věc dobrou netasen meč, studánko srdce. 46

Přišel jsem k chudým
Ježíši Kriste, člověče – bože, tuhle jsem četl, že prý jsi řekl: Přišel jsem k chudým. V noci jsem četl, ráno jsem vyšel, do mlhy vyšel, do sněhu vyšel, u mostu děda hrál, zmrzlý jak smrček, na harmoniku. Ztvrdlé měl prsty, zateklé klouby, praménky ledu v šedavém vousu, králičí oči, králičí oči nad harmonikou. Harmonika je nástrojem chudých, nástrojem chudých, pokorných srdcí, maličkých lidí, přízemních plesů – ty to přec víš! Ale ta jeho, Ježíši Kriste, ta byla nějak nastuzená: 47 Kašlala, řvala, chvilku se smála, vrněla, plila, škytala, vyla; ta byla strašně nastuzená. Ležela asi celou noc chladnou, (celá noc – to je malinká věčnost) na chladném loži; oni jí asi nezatopili. Nepolitoval, nelitoval jsem člověka, k tomu přece jsi přišel, člověk je přece rozumný tvor; chtěl bych však vědět, Ježíši Kriste, jenž přišels k chudým tohoto světa, zda-li jsi přišel, když už to slíbils, taky k té jeho harmonice? Ne-li, tož prosím: vezmi ji k sobě, pojmi ji taky do svého srdce – do ráje dej ji, do tepla vem ji, dej na ni zahrát měkkými prsty: „Přišel jsem k chudým tohoto světa a také k jejich harmonice.“ 48

Pomník pluku Deutschmeister
V Rozběřicích pomník stojí, pomník pluku Deutschmeister. V roce šestašedesátém tři sta mužů prý tu padlo, sedm důstojníků. V paměť pomník jim tu postavili, pomník pluku Deutschmeister. Jara chodí kolem něho s náručemi anemonek, břečťan, svlačec, modrý zvonek ovíjejí jeho mříže, v zimě sněhu bílé čapky na hlavy se rozpálené kladou mužů dvou, již tady stojí jako symbol padlých kdysi z pluku Deutschmeister. U pomníku ležím v trávě, červnové je odpoledne, se zemí se točím a na zemi kolem slunce 49 myslím na ty, kdo tu padli kdysi z pluku Deutschmeister. Nelituji je: mám radost, že přes tři sta malých smrtí doved velký život přejít, že smím milovat, žít, smát se, plakat, jako mohlo kdysi tři sta z pluku Deutschmeister. 50

Dřevoryt
Syn ztracený – z biblické paraboly – jenž od rodných zběh prasat, syn ztracený, jenž znal, jak domov bolí, a nechtěl doma pásat, se vracel domů. Bylo navečer, jen rachot trubky: rata ratatá – se polem nes – čas manévrových her – a domů svorně šli lidé a prasata. Syn ztracený (táž stále parabola) si řemen stáh, že žaludek mu kručel, a teskně poslouchal, jak zdola matka volá; vzpomínek závojem vstříc dobytek mu bučel. Pak – obrázek byl idylický, hezký a syn, ač ztracený, přec nad ním zaplakal – pak z rodných stromů natrhal si švestky a odešel tiše v cizí, sirou dál. 51

Kuplet napsaný pro Miss Lilian Gray
Přišla jsem jednou k básníku v chudobnou jeho světničku a řekla jsem mu: Básníku, napiš mi, prosím, písničku! Řek básník: Inu, aťsisi! Řekni mi, děvče, kdo ty jsi? Refrén: Jsem Gray, Lilian Gray, svět písní celičký, toulám se, toulám po světě a zpívám písničky. Řek básník: Inu proklatě! tu píseň psal bych rád; jenom mi ale řekněte, co mám vám do ní dát? Co jste v tom světě dělala, jaká vás sudba čekala? Refrén: Jsem Gray, Lilian Gray, svět písní celičký, toulám se, toulám po světě a zpívám písničky. 52 Řek básník: Gray, Lilian Gray, tu píseň nelze psát, já dám ti slůvek pestrý rej, však duši tam ty musíš dát. Já jsem jen básník chudičký, neumím zpívat písničky. Refrén: Však ty jsi Gray, Lilian Gray, svět písní celičký, touláš se, touláš po světě a zpíváš písničky. Tak hotovi jsme byli s tím, ten básník, on i já, já se vám pěkně poroučím a on vás zdravit dá. Až budete dnes usínat, tu písničku si dejte zdát: Refrén: To byla Gray, Lilian Gray, svět písní celičký, toulá se, toulá po světě a zpívá písničky. 53

Písnička o Pierotu
Pierot a Pierota spolu chodili, stále něčím rozněžnělí, něčím opilí. Stále čemus divili se: chichi, chichi, chach! – smávali se černým pánům v bílých parukách. Jednou zrána, na podzim už – mlhavý den byl! – Pierota, trápen rýmou, sudí oběsil. 54 Když ho večer zakopali hezky za vrátka, nechroupala Pierota žalem cukrátka. Dědictví si spočítala věru zakrátko: zbyl jen pudr, Pierota, buben, děťátko. Co má dělat? Nažehlila modrou sukýnku. Komu bude Pierotě říkat tatínku?! Pane sudí, Pierota za nic nemůže, co má ale Pierota dělat bez muže!? 55 Pane sudí, Pieroty bílá kolena nejsou jistě jako vaše v noci studená! Co měl dělat? Pierotu pan sudí si vzal, vzal si pudr, vzal si buben, na půdu to dal. Pana sudí jizba není už tak studená, nahřívá mu Pierota stará kolena. Pan sudí, muž rozvážlivý s bílou parukou, učívá se Pierotě nosit na rukou. 56 Říkají jen – prosím vás, co lidem přijde vhod! – kolíbat je v noci chodí mrtvý Pierot. Flétnu píská, panu sudí stáhne svrchnici, a políbí Pierotu v důlek na líci, provazu dá kousek s krku děcku do rukou, aby bylo jednou sudím s bílou parukou – aby bylo jednou sudím s bílou parukou. 57

Bagatelles
Já dobře vím, co symfonii skládá, proto však ještě nejsem skladatel, já dobře vím, co velká hudba žádá a čemu se jen říká: Bagatelles, já dobře vím, že měla jste mě ráda, já ale rád vás míti neuměl. 58

Fragment
Ó noci, paní velkých stínů, ó noci, paní drobných žen a alkoholů bezstarostných a vykřičených kaváren, ty těšitelko lidských synů, jež diskretně a beze slova turbany z bílých mušelínů na rozžhavená tiskneš čela, ó teplá noci červencová, svůj pozdrav nesu ti. A pomalu a bez hnutí plynula řeka... 59

Lu
Lu moje drahá, sne můj žhavý, co o tobě já vím? Ty snědá domorodko z Jávy, i se svým srdcem měnivým. Máš jméno strašně exotické a hnědá ňadra v rozpuku a gesto trochu ironické a brazoletu na ruku. Vím, v osmi letech už tě dají do katolické misie, kde hnědé dívky vyšívají na mešní roucha lilie. Pak provdají tě, krásko snědá, i s tvojím srdcem měnivým – vzpomínka hloupá spát mi nedá, vzpomínka hloupá – což já vím? 60

***

Děvčátko štíhlých boků, Děvčátko štíhlých boků,
co přišlos mne navštívit, nejsi ty dvacet mých roků, nejdou se rozloučit? V tanečním chvění boků, jak se ti zvlnily, vlní se dvacet mých roků, které se vrátily. Co jednou jsme pochovali, nebudem křísit zas: sbohem buď ty i mé mládí, které mi vzpomnělas. 61

Hvězdy
Jak vy, ó hvězdy, tichý, usmířen kéž žitím jdu: sen žít jak život, život jako sen, tmou do světla jít, světlem v tmu; zákonů věčných býti poslušen a umřít včas, ne pozdě a ne záhy, a po smrti být malým atomem, malinkým práškem vaší Mléčné dráhy. Jiskérku, hvězdy, vložte do duše, v tu malověrnou duši člověkovu, ať umře, mír váš aspoň vytuše, než zrodí se kdes mezi vámi znovu! 62

Dík
Dík vám, již vzpomněli jste, co prošumělo nad hlavou. Vítězství, dím však, není jisté: půjdeme na stráž, mlhy jdou. Vítězství, dím však, jisté není, čas není ještě k něžnění: tož – jenom malé zastavení a k útoku ať trubka zní. 63 EDIČNÍ POZNÁMKA
Ústa nejpovolanější mluví v úvodu k této knížce o básníkovi Mathesiovi. Zde budiž uvedeno jen to nejnutnější o Mathesiově posmrtné sbírce: Vlastní Babí léto zanechal Mathesius jako sbírku skoro dokončenou. Její texty jsou téměř již hotové, uspořádání je Mathesiovo. K obsahu své sbírky připsal Mathesius ještě dvě čísla: „Píseň nenávisti“ a „Spojenecká“. U prvé je poznámka „dopsat“, nebyla z ní nalezena ani řádka, druhá vyšla 1945 časopisecky. Oba názvy jsou přeškrtnuty. Mathesius svou sbírku psal a komponoval v době okupace, v roce 1945 ji chtěl zřejmě doplnit a vydat, uvědomil si však, že básněmi zcela jiného ražení by vznikla sbírka velmi nesourodá. Do druhé části jsme vybrali z rukopisné i časopisecky otištěné pozůstalosti poezii intimní a reflexivní. Název i uspořádání je editorovo. Původní snaha po zachování chronologie se ukázala nesplnitelnou – jednak nelze většinu Mathesiovy poezie přesně datovat, jednak chronologické řazení neodpovídá postupu samého autora: v jeho sbírce Lyrické intermezzo (1940) najdeme i básně prokazatelně z dvacátých let. V našem oddíle lze číst nejstarší Mathesiovy básně (např. Studánko v lese), báseň zřetelně zasaženou údobím proletářské poezie (Přišel jsem k chudým) vedle básní vyřazených z Lyrického intermezza (Bagatelles) a básní poválečných (Děvčátko štíhlých boků). To vše ukazuje na nehotovost druhého oddílu, který ještě více než prvý byl luštěn z rukopisů často nečitelných, takže chybné čtení přes nejlepší snahu nelze v jednotlivých případech vyloučit. Většinu svých básní zanechal Mathesius v několika variantách nebo je aspoň několikerým způsobem opravoval. Ve všech případech tiskneme znění, které se jeví posledním, i když taková varianta – týká se prvého oddílu – nebyla zařazena do přichystané sbírky. Editorské zásahy jsme si dovolili jen v míře nejnutnější, většinou interpunkční. Větší zásahy jsou tyto: Ve třech případech jsme užili verše z předchozí varianty, ev. kontaminovali dvě varianty, a to v básni Na Zámecké v. 10 podle smyslu, v básni Annita linda v. 6 z důvodů rytmic- 64 kých, v básni Ukolébavka pro Věrku v. 29–32 pro nesrozumitelnost poslední varianty. V básni Vteřina zimní noci škrtl Mathesius poslední čtyři verše; vycházíme z předpokladu, že Mathesius měl v úmyslu dát básni jiné zakončení, nestalo se tak; bylo tedy nutno tisknout to ukončení, které bylo lze v rukopise básně nalézt. V eventuálním soubornějším vydání bude lze vyčíslit i drobné naše zásahy i uvést aspoň nejdůležitější varianty. Po Zpěvech Dálného východu je tato Mathesiova sbírka druhým svazkem – oba vycházejí v roce jeho nedožitých sedmdesátin – který je vydáván z jeho pozůstalosti. Ta však zdaleka není vyčerpána. Kromě nezveřejněných překladů, článků, dramat i próz je v pozůstalosti ještě další poezie. Podle našeho mínění si vše zasluhuje zveřejnění, poezie se nám však zdá nejcennější. J. F. F.
[65] Obsah
Úvod Františka Hrubína7
Babí léto
Píseň na starý motiv11 Babí léto12 Moudrost14 Kytka pro nemocnou15 Sněží16 Píseň v stříbru a šedi17 Květ bodláku19 Přípitek silvestrovský20 Úsměv22 Poslání Josefu Horovi23 Na Zámecké25 Ukolébavka pro Věrku26 Krápník28 Annita linda29 Podzimní popěvek30 Gladiola ostrolistá31 Vlk32 Jít34 Úsměvná země35 Měsíc nad Novými řekami36 Bílé laně37 Muž vždycky odchází...38 Vstal vítr, vítr vstal...39
[66] Bagatelles
Vteřina zimní noci43 Jaro45 Studánka v lese46 Přišel jsem k chudým47 Pomník pluku Deutschmeister49 Dřevoryt51 Kuplet napsaný pro Miss Lilian Gray52 Písnička o Pierotu54 Bagatelles58 Fragment59 Lu60 ***61 Hvězdy62 Dík63
Ediční poznámka64
[67] ČESKÉ BÁSNĚ Svazek 187
Řídí redakční rada Jan Grossman, František Hrubín, Jaroslav Janů, A. M. Píša, Vilém Závada
Bohumil Mathesius Babí léto Verše z pozůstalosti
Z pozůstalosti vybral, uspořádal, k tisku připravil a ediční poznámkou opatřil Jiří F. Franěk. Úvod napsal František Hrubín.
Obálku, vazbu a typografickou úpravu navrhl Josef Flejšar. Vydal jako svou 1382. publikaci Československý spisovatel v Praze roku 1958. Odpovědný redaktor Jan Grossman. Z nové sazby písmem garmond Didot vytiskl TISK, knižní výroba, provozovna 2, Brno. Papír 84x108. AA 1,45, VA 1,84. 41.880/56/SV2. D-586670. Náklad 2500 výtisků. 13/10. Vydání I.
Cena brož. 4,40 Kčs, váz. 8,80 Kčs 56/VIII-15
E: jf; 2006 [68]