První lásce.
V myšlénkách svojích v jarní noci
se k první lásce vracím zpět,
jež dosud nezmizela z duše
přes celou řadu bědných let.
Co změnilo se od té doby...
vlas proříd, duši stísnil žal,
a kolik mohyl, lásek novýchnových,
jsem v srdci svém již zasypal.
Vím, marno, že mé vzpomínání
na onu dobu blahých chvil,
kdy poprvé jsem v žití kouzlo
nadšené lásky pochopil.
Ona – jest ženou milovanou,
a ze mne chudý básník jest,
jí osud sype v cestu růže
a hloží věsí do mých cest.
Ač vím, že ani nevzpomene
na první lásky jasný blesk –
v mé duši žiježije, pokud dýši –
pomněnkou, již sžeh žalu stesk.
Vím, zapomněla ve svém štěstí
na poupě první lásky snad...
já však vždy věrně budu na ni
i v černém hrobě vzpomínat.
16