PÍSNĚ SNÍCÍHO MLÁDÍ.
BÁSNĚ.
(1899–1902.)
1902.
Tiskem a nákladem Jana Hrušky v Písku.
[1]
Samota jest moudrých mistrně.
(A. Mickiewicz.)
Jen věřit v sebe vždycky, to jest všecko.
(Jaroslav Vrchlický.)
[3]
Poupata srdce mého se rozvíjejí,
jejich dechem jest vůně,
na jejíchž křídlech se houpá
snící má duše.
[5]
Světlé památce
JULIA ZEYERA.
[7]
Juliu Zeyerovi.
Snů říše hvězdnatá Tvým celým světem byla,
náš ptáku duhový! – Tvým dechem – čaroděje,
se pusta písčitá v ráj květný proměnila,
v němž mrtvímrtvý zdiházdvihá se a píseň žití pěje.
Jak’s přišel – odešel’s. Tě díla Tvá přežila,
jež všednost nestřísní, ni hlupců vřava nízká,
ze zřídel kastilských Tvá bílá duše pila,
z níž záře tajemná,tajemná jak zory zlaté tryská.
Kéž vzlétla duše Tvá, kam’s v růžových snech toužil,
kde pravdy jediné do věků pravda žije,
po bědách tolika, v nichž’s tento život prožil.
Na rov Tvůj prostičké své písně kladu kvítí,
náš králi veliký, na trůně Poesie,
kéž s vděčnou památkou Ti věčné světlo svítí!
9
Prolog.
PohádkouPohádku prostou jako poupě VesnyVesny,
duše ušlechtilá, chci Ti vyprávětvyprávět,
pohádku modrou, konejšící ve sny,
jak vypráví ji v horské chatce děd.
S tím žárem sluncí geniálních dušíduší,
v nichž hoří věčný oheň tradice,
v nichž svatý oheň vroucích srdcí buší,
a v nichž snad kouzla, žáru nejvíce.
Pohádku mlžnou, kterou paprsk slunný
ozářil celou silou svojich sil,
vše co psal věčný v tajné nebes rumy,
co snivý básník, v nich čta, pochopil.
To prosté poupě, píseň luzné VesnyVesny,
dnes Tobě podám, jak jsem mohl ji...
má píseň motýl, kukly byt mu těsný,
povzlétá k růži, jež se rozvijí.
Pohádku prostou, píseň svojí Vesny,
duše ušlechtilá, chci Ti vyprávět,
pohádku modrou, konejšící ve sny,
jak život dal ji v květu mladých let.
10
Snění.
Můj luzný, vonný sen, jenž v duši mojí svítí,
kéž moh’ by na chvíli alespoň pravdou býti:
Chtěl bych kdes v samotě bydlet ve hloubi lesa
a s jarem naslouchat, jak vesmír štěstím plesá.
Blíž vznést se ku hvězdám, jak šťastní mohou ptáci,
a s hůry pohlížet, jak vše se rodí, ztrácí...
Zřít, s písní Vesninou, jak se květ štěstí snoubí,
jak láska povstává a kvete v duší hloubi.
Zřít prazdroj přírody i prazdroj tvorstva, žití,
i tůni bezednou, do níž se věky řítí,
a v sled být pochován, kdes v sadě plném kvítí,
kde ptáci avonští zpívajizpívají píseň žití!
11
Adolfu Heydukovi.
Dnes v době smutné,smutné ideál se ztrácí,
snů slunce temní všednosti, již mrak,
jen člověk citný s útěchou se vrací,
kde sídlo pravdy, k hvězdám do oblak.
A duše moje, ptáče prosté písně,
chudičké, která vzniknouc, zaniká,
v té době bídy, žalu, klamu, tísně,
zas k Tobě spěje, v přání zatíká,
a opět mizí – štvána orlem v letu,
kde ukrýt se před spárem bez citu,
jenž drtí vše, a roven dneška světu,
snad přijde čas, kdy klidně nad vír dravý,dravý
mé duše ptáče vzlétne k blankytu,blankytu
se šťastnou písní. „Mně byl’s přítel pravý!“
12
Vzdech.
Vichor zimy haluzemi mládí mého šelestí,
místo lásky, předtuch snění, sype sněhy neštěstí,
vůně mládí, píseň ptačí, kouzlo Vesny zaniká –
závoj černý zrad a hoře zastřel srdce básníka.
Přetrpký jest dnešní život, bouřlivý a peřestý,
hloh své větve trnovité věsí srázné do cesty,cesty.
Přítel přijde sladkým slovem, by ti v duši zasil jedjed,
a smrt vínek z trnů vtiskne v bledé čelo naposled.
13
Bohdanu Kaminskému.
Když svět Tě nejvíc sklame, zradí,
přec Přátelství ratolest smíru podá,
jež nestřísní to zrádné plémě hadí,
a jehož kořen všednost neohlodá.
Přátelství slunce, kterým vesmír trvá,
jež září v štěstí, v žal i kouzlo snění,
ten odkaz Boží nízkost nepoplvá,
vždyť bez něho ni život žitím není!
14
Svému bratru Adolfu.
Vždy mne se tážeš: „Co tvým štěstím jest,
poutníče tichý, jehož cesta s mou,mou
jest z otcovskékootcovského domu společnou?“
A mou věz, bratře, tuto odpověď:
„Ta mého štěstí bílá vlašťovka,vlašťovka
jest láska moje, láska bezmezná,
jež větší jestjest, než chápat jenom lze
člověku tady ;tady; větší jesti než
majestát hvězdný modra blankytu,
větší než moře, nežli věčný taj,
jejž věky zove slovo člověka.
Jest to ta touha lásky nesmírné,
jež srdce moje teprv ukojí,
až se zas vrátím v kraje neznámé,
kde mne pak věčna sfinga pozdravípozdraví,
a hlédnu tváří zase v slunnou tvář
toho, jenž na zem slal nás poutníky.poutníky.“
15
První lásce.
V myšlénkách svojích v jarní noci
se k první lásce vracím zpět,
jež dosud nezmizela z duše
přes celou řadu bědných let.
Co změnilo se od té doby...
vlas proříd, duši stísnil žal,
a kolik mohyl, lásek novýchnových,
jsem v srdci svém již zasypal.
Vím, marno, že mé vzpomínání
na onu dobu blahých chvil,
kdy poprvé jsem v žití kouzlo
nadšené lásky pochopil.
Ona – jest ženou milovanou,
a ze mne chudý básník jest,
jí osud sype v cestu růže
a hloží věsí do mých cest.
Ač vím, že ani nevzpomene
na první lásky jasný blesk –
v mé duši žiježije, pokud dýši –
pomněnkou, již sžeh žalu stesk.
Vím, zapomněla ve svém štěstí
na poupě první lásky snad...
já však vždy věrně budu na ni
i v černém hrobě vzpomínat.
16
Tobě, luno mých snů!
(Své drahé Marušce.)
Ať pějí jiní písně krásnějšíkrásnější,
nežli jsou tyto, květy mojich snů,
ať věčnost píše jejich písní zvuk,zvuk
ve zlatou knihu svoji nezmarnou,
mně stačí, když mou píseň citlivou,
již tady píši ve své samotě,
pochopí s láskou srdce jediné,
to srdce Tvoje, milko v daleku.
Mně bude více ruky Tvojí stisk,
a očí Tvojich žárná odpověď,
než davu chvála, liché pozlátko...
17
V měsíčné noci.
Procházkou vyšla si v kraje v půlnočním šeru zas luna,
princezna strnulá v hoři, bledá jak mrtvého tvář,
pod rukou víly se vzdušné zvlnila šumící struna,
když v tichou hladinu řeky dopadla měsíčná zář.
U okna sedím v tiché chvíli ;chvíli; v pracovnu moji též vchází
stříbrná princezny záře v půlnoční, záhadný čas,
snad z hrobů návštěvou mrtví,mrtví ke mně jdou všickni kdys drazí,
duše mé šeptá mi vnitřní, tajemný jakýsi hlas.
Dále zas dráhou svou pluje, v oknech se princezna shlíží,
stejně kde paprsek štěstí, neb žalu stmělý se kmit,
navštíví komnaty králů,králů tak jako chudobnou chýži,
i kde dlí mrtvýmrtvý, se staví, s sebou ho k hvězdám snad vzít.
A hle !hle! Již pracovna moje koupe se v stříbře a zlatě
měsíčné záře a v duši mou padá nebeský klid,
na okno drahé se dívám – milenko vzpomínám na Tě,
k Tobě s mou myšlénkou spěchá zlíbat se měsíce svit.
18
A nyní přemítám o všem: co bylo, jest a snad bude,
co zajde, a co z mé duše do věků dál bude žít,
v tom se mé zachvělo nitro, srdce mi v odpověď hude,
žít bude píseň Tvé lásky, s mládím, v nichž září Tvůj cit!
19
Několik písní.
I.
Škoda lásky, milování,
Škoda lásky, milování,
škoda mládí dob,
vrba smutně větve skláni
nad milenčin hrob.
Cestička, jíž v dobách lásky
zvonil milčin smích,
a kde slavík lkal své zkazkyzkazky,
mizí v závějích...
Kam as ona cesta vede,
kterou zavál sníh? –
ke zdi – za níž dítě bledé
spí jak v lilijích...
20
II.
Jsem omrzelý, bledý
Jsem omrzelý, bledý
a opuštěný hoch,
jen přeji si mít místo,
kde klidně spát bych moh’.
U zdi, jež hřbitov vroubí,
snad ho přec najdete,
kde žádných růží není,
jen tam mne pohřběte !pohřběte!
K otázce: opuštěný –
kdo Bohu dlí zde blíž,
ubohý, rcete, básník,
jejž nezná nikdo již.
Snad cituplné dítě,
na blízku zdobíc hrob,
též mne vzpomene růží
za květných jara dob !dob!
21
III.
Když nemohu Ti více již
Když nemohu Ti více již
šeptati naděje zkazku,
stavím Ti k Tvojí mohyle
stráž věrnou, věčnou svou lásku.
Když nemohu Tě obejmoutobejmout,
jak srdce moje žádá,
na hrob Ti kladu pomněnky,
měla’s je vždycky tak ráda.
Volání k Tobě ztrácí se...
hrob Tvůj vstříc zeje mi hlušehluše,
milenko, pomník Ti vystavím
z citlivých vzpomínek duše !duše!
22
IV.
O perlící se moku révy,
O perlící se moku révy,
buď písní mojí veleben,
ty ve sny kouzlíš rajské zjevy,
než bouřit počne nový den.
Když srdce sevrou žal a mukamuka,
chopím se číše vína rád,
ať kolem hřmí a všecko klne,
přec cítím, že jsem dosud mlád.
O moku božské vinné révy,
Tě Bůh Tvůj Dionys též pil,
když k tanci, k lásce svoje děvy,
bachantky luznéluzné, shromáždil.
Jsme všichni jako vetchá třtina,
a náš-li zapudit jest žal,
sáhněme chutě k číši vína
jak Midas, starý frigský král.
23
V.
U potoka s novým jarem
U potoka s novým jarem
v paždi šedých skal,skal
pomněnky vykvetly zase,
kde jsem miloval.
V potůčku se kvítky shlíží
s listem kapradí,
tam kde vždy mi přísahala,
že mne nezradí.
Škoda !Škoda! Mezi pomněnkami
rulík musil vzkvést,
aby zrcadlil zde světu –
jak to s láskou jest!
24
V šerých hodinách.
Jdou v duše hlubinách po březích zapomnění
žalostné průvody zmrtvělých tužeb mládí,
a sténá naděje s láskami zapadlými,
vše v šatech vybledlých, co kdy jsme měli rádi.
Jdou smutné průvody k hřbitovu snů a tužeb,
jen v dáli černavé neznámě flétna kvílí,kvílí
jak srdce znavené, jež puká žalem lásky,
když v rakev zavřen kdos nám nejdražší a milý.
Uprostřed hřbitova... Sen, zkamenělá touha,
jíž oko strnulé tmou žití skelně svítí,
noc těžká, hluboká, jak chvíle zoufalosti....zoufalosti...
a z rovů šťastných let vát hrůzu člověk cítí...
25
Ve snech.
Má touha chvěje se... sní v narkotické vůni,
a v duši podivno, omamně sladko je mi,
má hlava sklání se a touží snít o štěstí
na březích zašlých dob, věnčených lilijemi.
Kol ticho únavy ;únavy; jen v duši bouře hučí,
blesk v mlhu paměti, v čas dávno zašlý, šlehá ;šlehá;
co bylo – vrací se, co těšilo a hřálo,
a duši kolébá dob šťastných vonná něha.
– Zpěv ptačí v podkeří a na záhonech růže,
a v duši živoucí naděje vzrůstá :vzrůstá:
hoch vzdychá ku hvězdám, podtají milku líbá,
za svitu bledých hvězd, poprvé.poprvé, na ústa. –
– – – – – – – – – – –
Blesk slední rozžeh’ se a v dáli dobouřilo...
v duši se shlíží klid :klid: skutečnost s holou lebí,
již růže odkvetly, lilije dovoněly ;dovoněly;
žel, není hvězd již víc na nadějí mých nebi.
Ve Vídni 23./VIII. 1902.
26
Mráz.
Mráz – Merlín šedý, kouzelník jest z báje,
pták dravý, který loupí květy jara,
jenž z dáli slétne v tiché naše kraje,
jak praví věčná epopeja stará.
On svůdce starý, jako Merlín bílý,
Ginervu, kvítek, slunkem budí kvésti,
jí slíbí závoj utkat vzdušné víly
a bídný přijde rubáš zmaru plésti.
Ach běda, srdce že ho časem cítí,
bídného svůdce, když sny mládí hynou,
v sled luzné snění, láska, štěstí, kvítí,
se chvějí v zimním slunci pavučinou.
O s Bohem sne můj, Ginervo ty svůdná,
již Merlín přilét, srdce z hrudi klove,
o cesto žití trnitá a bludná,
jež naděj měníš v sklamání vždy nové.
***
Představy mládí, růžoví jsou dnové,
a skutečnost, toť černé noci stíny,
sen kouzlí perly, skvosty démantové,
a čas dá krůpěj v síti pavučiny.
27
Předtucha lásky.
U okna princezna snivá v růžové dálky se dívádívá,
o štěstím planoucí lásce nadšenou píseň si zpívá,
o perlách, démantech, zlatě, o slávě, zámcích a moři,
o lásce, pokladu z báje, jež štěstí korunu tvoří ;tvoří;
jak vůně ambry ta píseň z hradu v kraj slunný se nese,
jak posel snění, když k růži slavík se s písní svou snese.
S večerem zašuměl břečtan, jenž z venčí boudoir zdobí,
v dáli pak napěla cypřiš, jež střeží šedivé hroby.
V té chvíli šera a vůně básník šel zadumán krajem,
vzpomínal zapadlých květů, jež v srdci nevzkvetou s májem.
Čarovná princezny píseň prosvitla závojem dumy,
zaslech’zaslech’, jak podivnou tu píseň setmělé cypřiše šumí.
Pohlédl k nebi, by spatřil nebeskou družinu v dáli,
a hle již na strunách lásky andělé v srdci mu hráli.
28
Vzpomínka.
Již mladá Vesna vzkřísila
k životu dechem svým kvítí,
a rosa se v slunečných pocelech
démanty na lukách třpytí.
Nadšené ptactvo písněmi
máji a mládí v hold plesá,
a vůně tajemná, sílící
provála hlubiny lesa.
Život se všude již probudil,
vesmír své nadšení tuší
a s májem hudba tajemná
zachvěla citlivou duší.
Jak leknín vykvetla v duši mé
vzpomínka, dýšící zpěvy,
a ve snech vidím tančiti,tančiti
zapadlých lásek svých zjevy.
29
Konec románu.
– – – – – – –
Již neznáme se. Naše dráhy
se křižovaly v žití jen,
a rozešly se na vždy záhy...
(zřím, byl jsem bídně omámen).
Dnes oba žijem klidně stálestále,
vždyť utrhneš-li kvítek snad,
keř znovu může kvésti dále,
a nemusí hned – uvadat !uvadat!
30
Poesie.
O poesie, slzo luny,
buď zdráva bílá kněžko snů,
jež tajem bájí v hvězdné rumy
se vzneseš v modrém plamenu,
princezno slunná z luhů rájeráje,
blah, komu záříš v spleti cest,
pohádko luzná z modré báje,
Tvůj život víc,víc než věčnost jest!
31
Trny mé duše.
Dávno přešly ony doby, kdy jsem v mlhách jarní noci
kráčel kdys po břehu moře, veden tajuplnou mocí,
kdy jsem v beznadějné chvíli tesknil po své vlasti v dáli,
kdy v mé nitro černí ptáci zármutku si usedaliusedali,
a v té chvíli v cizí zemi, v očích slzy, v duši hoře,
kolébán tou tesknou písní, jíž dýchalo velké moře,
psal jsem divým steskem zmámen první báseň v žití svém.
Zapadla ta první píseň prvá v první knize mojí,
jako zajde bez památky i statečný vojín v boji,
duší však ta smutná píseň stále přetajemně zní mi,
v níž své žaly, opuštění, hoře uplétal jsem v rýmyrýmy,
a dnes, když se mlžný závoj zvolna sráží v podvečeru,
přál bych sobě procházet se kdes u moře v nočním šeru
a psát znovu první báseň, vyštván v dalnou, cizí zem !zem!
32
Na rozloučenou.
(Vzpomínka z cest.)
Rychlovlak malebným údolím
k stanici supaje pádí,
s vlastí se loučím předrahou,
kde svoje prožil jsem mládí..mládí...
Matička slzí a modlí se,
milenka šátečkem točí,
s Bohem, buď s Bohem, miláčku,
a slza zalévá oči.
Dívám se rozechvěn do dáli,
srdce mé bouřlivě buší
a jakás tesklivá nálada,nálada
vane mou citlivou duší.
Vlak pádí údolím v cizinu,
slzí proud v očích mne pálí,
Bůh Tobě, vlasti má, požehnej
a chraň Vás, drazí mi, v dáli !dáli!
33
Můj verš.
Můj verš jest mé já, mé intimní touhy to krev ;krev;
nevěřím nikomu víc, rovně jdu, nehledě stranou,
můj verš blýská mou krví, žárem jest modrých mých cév,
jde cestou vlastní, byť stmělou, ne však dřív ušlapanou.
Zvoní jak slavičí trilky, bouří pak ozve se zase,
jde se mnou životem klidným, tak jako po srázech skal,
jest silou síly mé duše, v hany se neztrácí hlase,
průvodce štěstím i žalem, tak jak již život vše dal.
34
Nad novou svojí knihou.
Rozkoší chvěje se nitro, žár v očích vášnivě blýská,
ve vroucí krvi své péro namáčím s večerem zas,
ač mne kol proklela lůza schátralá, bídná a nízká,
ač hrůzou života bídy prokvetl záhy můj vlas,
přec píši vroucí svou krví, co přísné diktuje žití,
ať klnou bídníci, kterým credem jest prodejný cit,
víc nežli úražekurážek bláto, co člověk v srdci svém cítí
a co má svatého v duši, nemůže žádný mu vzít.
35
Dnešku.
Jest dnešní doba klamná, pošetilá,
a přítel mnohý,mnohý zákeřnou jest zmíjízmijí,
z dob lepších zmínka v dějinách jen zbylazbyla,
ideál slunný – stal se utopií.
36
Píseň rozmarné dívky.
Miluji vášnivé muže duše své smrtící silou,
zvlášť ty, kdo ohnivý znají, jiskřící o lásce zpěv,
fin de siècle jsem Lady, jak sloupec rtuti mé srdce,
jednou jsem z moderních, divých, pekelně rozkošných děv.
37
Bilance.
Mne divý smutek napadá,napadá
jako půlnoční nálada,
stín smrti hýří po zemi,
a sténá, kvílí větvemi.
Slyšet jen smutku teskný kvil,
jak lkal by, kdo vše prohýřil,
když poznal, že již pozdě je,
když hasne kahan naděje.
A v oné noci černý taj,
svou píseň hraji na šalmaj,
v to šero, v bledé smrti kvil,
píseň své touhy, se všech sil.
I mé ač přišlo poznání,
jež snům mým v hrany vyzvání,
přec v smutné noci černý taj,
svou píseň hraji na šalmaj.
38
***
Jako hrst vadnoucích violek,violek
Jako hrst vadnoucích violek,violek
zapadlé lásky v sny voní,
dokvetly růže a setlely,
jež libě voněly loni.
Mé mládí schřadlo a zemřelo,
s ním zpěvů výkřiky hřmící.
Žití vln hukot se proměnil
– v tiš moře, dřímající...
Červánky růžové vybledly,
jež holou leb života halí,
a při vzpomínce na mládí :mládí:
v očích proud slzí mne pálí.
Nadšení oheň jen duši zbyl,
ač svět vzal všecko, co může...
zde psal jsem krví na pergamen
svůj život – pěvce a muže.
39
Předtucha podzimu.
Mdle sklání hlavu pestrý květ,květ
jak tvor, jenž zmar svůj tuší,
zpěv stichl, pavuč přelétá
a podzim zebe v duši.
Lká břitký vichr zoufale,zoufale
jak kráse, vůni v hrany,
v mé duši zmírá světluška,
sen, jíním obetkaný.
Pták zalkal a květ opadá,
večer se těžký sklání...
mou krví blýská fluidum,fluidum
krás hrozných – umírání...
40
Epilog.
Stojím jak skála na pobřeží moře,
odolám hanám, všedním urážkám,
jen přesvědčení vlastnímu se koře,
jdu za cílem, svou vlastní cestou, sám !sám!
41
OBSAH:
Juliu Zeyerovi9
Prolog10
Snění11
Adolfu Heydukovi12
Vzdech13
Bohdanu Kaminskému14
Svému bratru Adolfu15
První lásce16
ToběTobě, luno mých snůsnů!17
V měsíčné noci18
Několik písní20–24
V šerých hodinách25
Ve snech26
Mráz27
Předtucha lásky28
Vzpomínka29
Konec románu30
Poesie31
Trny mé duše32
Na rozloučenou33
Můj verš34
Nad novou svojí knihou35
Dnešku36
Píseň rozmarné dívky37
Bilance38
***39
Předtucha podzimu40
Epilog41
E: jf; 2006
[43]