Pusto kolem, led a sníh,
kam pak v těchto závějích?
Vždyť se všecek zimou chvíš,
kdo jsi, brachu, pojď sem blíž,
chacha, tys mi hezký pán,
zrovna jako já jsi zdrán.
Svítí měsíc, hrůza, děs,
mizernou noc máme dnes.
Ba, ba, čas ten neláká
ni psa ven, však tuláka
žene krajem sem a tam,
vím to z prakse dobře sám
a nechce-li hladem zemřít,
musí si zaopatřit
hezkou, teplou světnici,
za mřížemi v trestnici.
To zajisté tvá cesta
vede někam do města,
do krámu se vloupáš pak,
budeš při tom hloupým tak,
že tě chytnou, velbloudi,
na půl roku odsoudí
a ty máš zas vyhráno
až do jara ustláno.
Pravdu mluvíš, brachu, věz,
avšak mně i odpověz,
co je s tebou, kam pak jdeš
a proč i ty cestuješ?
...Bez práce jsem, trpím hlad,
zemru dnes neb zítra snad,
bez domova, vyhnanec,
světem vleku svůj ranec.
Přáteli nuž buďme si,
vždyť nás kat neoběsí,
chybí nám do trojice
tulačka a nic více.
Tulačku tak tady mít,
líbat ji a zapomnít
na tu slotu, bídu, mráz,
přál by si to každý z nás.
Však kdo to tam úvozem
bez dechu se žene sem?
Na mou věru, brachu, hleď,
tulačka k nám běží teď.
Sedni si k nám do sněhu,
odpočiň si od běhu,
svobodní jsme junáci,
velcí páni, tuláci.
Strhni s očí závoj svůj,
spatřit chcem obličej tvůj,
neb jsi ctnostná snad žena,
jež chodí jen zastřena?
Bravo, ty nás objímáš,
mužské asi ráda máš;
však co to, kde tvůj je ret...?
polibek tvůj je jak led!
Mluv, kdo jsi, nás jímá strach,
co chceš v těchto končinách?
Kde máš prsa, kde máš líc
a proč nemáš z masa nic?
Místo lýtek hnáty jen,
divnou odrůdou jsi žen.
Rci, proč v těle žádný žár?
– – Nesu zmar, já nesu zmar!
Ráno našli dva vaky
a dva zmrzlé tuláky.