***
Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém,
Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém,
a my odvěť dali bezstarostným smíchem.
Lkal nám tenkrát – zuřil – zoufal pustým běsem –
a my zpívali jsme cestou temným lesem.
Pak jsme životem šli. Zpívali si taky. –
Nezřeli jsme tehdy, nad námi že mraky,
mraky těžké, černé, na nebi že visí,
že se radost naše se slzami smísí. – –
A hle – konec přišel! – Přišel žaluplný,
vplet nám do koruny ostré růží trny. –
Zbodaly nás v hlavy – zbodaly v nás duši. – –
Beznadějně šli jsme pustou, prázdnou hluší. –
Vichr hnal se kolem. Smál se, výskal, plakal.
Snad byl šťasten. Smíchem tím nás k sobě lákal.
Prosili jsme, na svá by nás pojal křídla
v jiné zanes’ světy – v smavá štěstí sídla – –
Prosili jsme, lkali. Spínali jsme ruce.
Zachechtal se divě. – Zanechal nás v muce. –
Vztekle hnal se na nás – zahřměl mraky všemi.
– – –
A my uděšeni choulili se k zemi. – –
32
Anně Arlandové.