Podzimní melodie (1900)

Básně, 1898-1899, Julius Skarlandt

Diplomatická verze Ediční verze
PODZIMNÍ MELODIE
[1] JULIUS SKARLANDT
PODZIMNÍ MELODIE BÁSNĚ (1898–99.)
PRAHA MCM. CHRYSANTHEM IV. NÁKLADEM VYDAVATELSTVA.
[3] TISKEM EM. STIVÍNA V PRAZE.
[4] T. J. Vroucí vzpomínky.
[5]
Můj Kristus. (Své matce.)
Bílá vidina Krista se v duši mou sneslasnesla, když slunce zvolna nad obzorem shasínalo, a mlha zrůžovělá nad krajinu klesla – když v ztichlých údolích již všechno usínalo – – – bílá vidina Krista se v duši mou snesla! Pane, já nechtěl v Tě věřit a nechtěl Tě znát! Srdce mé svět mi naplnil jedem – – Ty víš – a odpustíš! Nedáš mně sklát’! Spásu svou vidím v Tvém přízraku bledém. Bílá Tvá vidina v duši mou klesla! Z Tvých rukou subtilných mi vzejde požehnání a rány palčivé se zavrou zcela – – Ty, Pane – při mně stůj! Večer se v noc již sklání – O setři krvavý pot s mého čela. [7]
***

Je tichá noc. – Zsinalý měsíc ze mraků Je tichá noc. – Zsinalý měsíc ze mraků
 mi hledí v tvář. – Kol plno přízraků! A mezi nimi zřím Tvůj profil bílý. Proč vyčítá? MněMě opouštějí síly... Snad chvíle jen – a duše prchne výš’, a zmizí navždy nevýslovná tíž. – Ty přišla Jsi? Tvůj měkký profil bílý? Vím, slíbila’s! „Až prchat budou síly...“ 8
Smrt.
Víš, potkali jsme ji tehdy na zapadlé ztezcestezce. Byl temný večer a nikde ni hvězdy. Šla lehce. Plachetka větrem jí vlála – nebylo slyšet ni kroku. Mstivým zrakem pohlédla na naše štěstí. Přešla, zmizela. – – – Pak vyšla luna. Kouzelná princezna. Tiše nás opředla modravým závojem a zachmuřila se. – – Cesta se stáčela klikatě k řece, jez kde svou tesklivou hučel si píseň – – – Cosi nás táhlo přistoupit blíže – dívat se do vln. – – – – – – – – – – – – – V stříbrném zrcadle pomalu plula bledá mrtvola... 9
Improvisace.
Než příští máj své písně zapěje, my vzlétnem spolu v mračné závěje. A bloudit budem Nocí nad světy, kam život k nám jen echem zaletí. Žhavému slunci budeme pak blíž... (Tam písně pozemské snad nedolétnou již!) Než příští máj své květy rozvije – zář štěstí v nás své teplo rozlije. Než příští máj své květy prohýříprohýří, nám v duších dávno volnosť zavíří! 10
***

Nebe je plno mračen Nebe je plno mračen
 a mlha padá níž. Na duši mojí leží mdlá, nevýslovná tíž. Dny plné beznaděje táhnou jak poutníci s rukama sepjatýma slzící, prosící....prosící... Jdou tiše ku hřbitovuhřbitovu, kde vše jsem pochoval, v co doufal jsem a věřilvěřil, kde z všeho zbyl jen žal. – Tak jdou zmíravým krokem jak mračna nad hlavou. O, kdy se vrátí zase s nadějí záplavou? 11
Intimní sloky.
Krvavé máky že nemáš už ráda? Vždyť Jsi tak bujará, vášnivá, mladá! Ubledlé růže teď raděj chceš mít? V těch je tak protivno o štěstí snít! Pohleď, jak srdce mé chudobou strádá! Měj zase červeň tu jako dřív ráda! Odhoď ty růže! Jsou smutné, bledé – Teskná jich vůně mněmě k zármutku svede. – – – V krvavém máku chtěl bych Tě líbat, o lásky rozkoši nadšeně zpívat! 12
Sentimentální ballada.
Na pláni, tmou se plnícíplnící, potkal jsem ženu plačící. Truchlý byl tehdy luny svit – v daleku zvony počly znít. Svůdná a štíhlá – temný vlas – šla tiše v dál, kde zela sráz. (Hučely lesy píseň tesknou, že bílé ruce v propast klesnou.) Měsíc se chorý v žalu třás’třás’, že setlí v dešti vonný vlas. Hvězdy se počly (lhavé) chvět’, že svadne bujných ňader květ. Poklekla – ruce sepjala. Rty křečovitě zaťala. Pohřební píseň zapělazapěla, propast se pádem zachvěla. Zhynula! Vítr zděšen vzkřik! (V duši mé čís’ se ozval smích!) Havrani vlétli v temnou sluj. Cítím, že zemřel Smutek můj! 13
Západ. (Příteli Em. šl. z Lešehradu.)
V dálkách rudé slunce dohořívá – v srdce mé se znovu snáší žal... V duši Kdosi nepoznaný zpívá smutnou píseň lesů, opuštěných skal. V dálkách bledé slunce dohořívá... (v azuru již luna počla plát!) Ve mně všechno zvolna, tiše stlívástlívá, co se chtělo kdysi se mnou rvát! V dálkách bledá záře dohořívá... Píseň pohřební již slyším znít! Tuším, jak se mi Smrt v oči dívá – Nech mne, drahá, o mém skonu snít! 14
Nokturno.
Slyšíš? – Na jezeře zpívají labutě pohřební své písně! Pojď! Půjdeme blíž a budeme tiše naslouchat – – Lehko jest za jasné noci vžít se do pohádky! Zlatý srp měsíce houpá se nad plání – i hřebeny hor jsou jako pozlaceny. Celý kraj zaplaven parfumem růží – – – – – Bude to pohádka z Rokkoka – či snad z Renaissance? – – –: Bledá marquisa kráčí k jezeru. Zakryta vějířem – pláče – že nepřišel miláček – marquis za jasné noci! Blíží se pomalu – usedá na břeh – a štká – – – – – – Směješ se? Tušíš as, marquis že potají v rákosí čeká a s mandolinou překvapí milenku svou. Ví, že jijí v žalu jest jezero nejbližší. – – – Slyšíš? Labutě zpívají pohřební své písně! Půjdeme blíž – a budeme tiše naslouchat – 15
***

Má krásko bledá Má krásko bledá
 znavených rysů – srdce Tě hledá v zářízáři narcisů – – Byl to den bílý dlouhý – ach dlouhý, když se v nás slily dávné ty touhy! Byla noc kalná, žhavá až děsnáděsná, vášeň Tvá palná, když tryskla ze sna... Teď klečíš v chrámě přečasto – sama... (Pekelné bráně propadlé drama!) Má krásko bledá znavených rysů, srdce Tě hledá v záři narcisů....narcisů... P. V.
16
***

V Tvých očích nezřel jsem blesk – vyšlehující z žáru. V Tvých očích nezřel jsem blesk – vyšlehující z žáru.
 Tvé srdce na mých ňadrech bilo příliš zvolna... Krajina Tvé duše je smutná, zádumčivá, zdá se, že měsíce chladná to říše. Chtěla bys lásku subtilných princů z pohádek z onoho světa? – – – Má vášeň je barbarská, krutá, šílenství rozkoše vidět chci v hloubce Tvých zraků! Ale z Tvých plání svítí jen sníh – – – – – – Hvězdné dráhy našich snů (vím to!) – se minuly! Minuly – a vzdalují víc a více – – – 17
Píseň.
Jednu růži rudou, smavousmavou, v rakvi chci mít na svém čele. S ní chci vejít v Noc zlou, tmavou, v stesku písně nedoznělé – – Jednu růži! Víš, jak rád vídal jsem ji v krvi plát’ na Tvých ňadrech, plných touhytouhy, v letní večer, snivý, dlouhý... DřívDřív, než v rakev vetknou hřeby – dřív, než kněz žalm dozpívá – přijď, o přijď – a k mojí lebi slétne růže ohnivá! 18
Podzimní večer. Oldřichu Olešnému.
Pod strání zpuchřelá chaloupka – kolkolem zelené nivy. Z daleka slyšet je stříbrné hlasy zvonců pasoucího se stáda. – – – Slunce již zapadlo! – Běloučká pára, jak závoj princezen z pohádek tesklivých, zastřela obzor. Stmívá se, stmívá – – – – – – Bosý pasák vesele práskápráská, žene již domů. Skotačí, zpívá, frivolní písničku na rtech! (Až sem už zapadla z vilného města!) – – – Poslední červánky uhasly v dalekudaleku, od řeky plíží se stíny... V zpuchřelé chaloupce zažehli světlo. Nad strání vyšel zažloutlý měsíc. 19
Píseň.
Bezstarostný poutník – bloudím světem, písničku zapomnění si zpívám; hruď svou zdobím liliovým květem a pln víry v nebesa se dívám... Často za noci když lesem spějispěji, podivných postav zástup potkávám, v zčernalých lebkách oči se chvějí.chvějí, krvavý šlehá z nich, jiskřivý plam. – Zpívají Requiem ponurým hlasem, a tančí divoce, sběsile kol’... Bez bázně kráčím měsíčným jasem, přes hvozdy, přes skály v květnatý dol’... To lidské vášně jsou. Tryznu slaví za duše, jež v sítě jich padly. Jak zahlédly setlelé ty hlavyhlavy, mé bílé lilie na hrudi svadly! – – 20
Těžké sny.
Po celou noc Sny u hlavy mé bděly. I když se hvězdy únavou již chvěly. Tiše mněmne zavedly do dálných, divných světů, a než jsem vrátil se – mé čelo plno květů. Šly do zahrad, kde rostou růže bledé, omamných vůní – kde vše v mlze šedé. Než luna uhaslauhasla, natrhaly jich v spěchu, kol hlavy mojí daly za milostného vzdechu. – – – Noc celou Sny u lože mého bděly. – I když se k ránu hvězdy tiše stměly. Pak prchly! – Zrádný jich slyším ještě smích! – – – V mé hlavě k Smrti těžko z těch vůní otravných! 21
Zakletý kraj.
Pohleď, jak dnes luna nemocná je, bledá – jak se šedá pára z pláně k nebi zvedá. Kol nás vše tak divné, sesmutnělé, teskné – jak ta hláď jezerní, v dáli jež se leskne. Zakletý kraj! Dumy nad ním visí, staré rány v duši znovu jitří, křísí, z jisker vydoutnalých nové zdýmá žáry – – – Pojď, má duše odtud, zde Smrt zatkla spáry! 22
Píseň Noci.
Své hvězdy rozhodím po širé nebes pláni, já, – jež se slituji – a Zármutku jsem Paní. Jich světlo jiskřivé vám ve hloub’ duší padne a marná radost dne v jich třpytu tiše svadne. A do srdcí vám vložím posledních chvílí stesk. (Ten snivý – dumný – smírný pohřebních svící lesk – – –) Na horách zapálím posvátné ohně Eliáše – by hříchy vašich dní uprchly v jitro plaše. Nepřítel lstný až přijde, by vzal vám těchu moumou, své hvězdy všechny shasím, a bloudit bude tmou – – – Mých písní echa zrádná, ta povedou jej v dál’ – v kraj věčně ztracený – kde měsíc v posled vzplál. 23
***

Tož díky Vám, Vy paní milostivá, Tož díky Vám, Vy paní milostivá,
 dík za poznámky, ironie plné. (Umíte býti také někdy mstivá!) Je dobře snad, že se mi ve tvář klne! Ten Foenix bílý, o štěstí jenž zpívá pod okny Vám, snad také jednou zmlkne. Však bohatým se též Smrt v oči dívá... A přesyceným časem též vše ztrpkne... Pak vzpomeňte si na mněmě, na paria, jenž v mládí probil drahý kabát Ctnosti, o romantice míval deliria a divil se té Vaší velebnosti! 24
***

Vychladl žár a vychladlo léto. Vychladl žár a vychladlo léto.
 V krvi své cítím toužený Podzim. – – – „Přijdeš, má milenko?“ Dost jsem se nahřešil – dosti jsem litoval! Chtěl bych mít zase bílou Tvou duši! Chtěl bych zas prožít dětinná jara – ale teď čekám jen tesklivý podzim. – – – „Přijdeš, má milenko?“ Nebudu líbat víc’ bledé Tvé tváře – nestrhnu více Tě v bouři své krve – – Chci jen, bys nechala v zlaté své vlasy ze svadlých růží vplésti si věnec..!věnec...! 25
***

Z černých mlh nám rubáš přádáspřádá Z černých mlh nám rubáš přádáspřádá
 tichá Noc. – A žalmy pěje. V srdce naše stesk se vkrádá – – (Proč se ruka Tvoje chvěje?) Ty ženo tajemná! K Tvé bytosti se skláním, jak somnambul svedený mrtvou lunou – Tvé síle záhadné se sledním dechem bráním, a přec Tě vítám duše svojí strunou... Ty slyš! Již syt jsem! Touha palná mněmě v jiné světy táhne! Z dálek zaznívá píseň Noci žalná – má duše po ní prahne – – – 26
***

Mé chmurné, teskné NáladyNálady, Mé chmurné, teskné NáladyNálady,
 proč přišly jste dnes ke mně? Měsíc již shasnul za lady a kolem je tak temně! Ni jedna hvězda nesvítí a mlhy rostou výše – (Já chtěl bych u vás zemříti, sám, neviděn – a tiše...) Na hoboj chtěl bych slyšet lkát nocturno bez nadějenaděje, pohřební svíce vidět plát – milenku, jak se směje... Bludiček rej na močálech, chtěl zříti bych při svém skonu, za hudby rajské vábných ech a za hlaholu zvonů... Mé chmurné, teskné Nálady, jen pojďte, zvu vás dál – Měsíc již shasnul za lady – a v srdci pláče žal. 27
Stmívá se... (Em. šl. z Lešehradu.)
Takové tajemné, neznámé přítmí se snáší tiše v bytost mou, a s ním palčivé, dávno zniklé rythmy můj trpký klid zas na kříž pnou... Teď cítím bolest, stichlou v nedohledu – (po letech se vrátila ke mně!) – a v duši místo tepla hory ledu, jichž spodní proudy hučí temně. – – – – – Takové tajemné, děsivé přítmí se snáší tiše v duši mou, – – Vyzněly nasládlé, měkké rythmy a jen ty ostré v duši žhnou... 28
***

Do samoty mých zlých a zádumčivých dní,dní Do samoty mých zlých a zádumčivých dní,dní
 jsi přišla Ty, má duše zářící. Ve zraku planoucích dvé žhavých pochodnípochodní, jež ztišily mé smutky plačící. Dlouho již čekal jsem, a dlouho v touze prah’prah’, Tvou písní vítěznou bych naposled se zpil – Tvůj úsměv záhadný jsem v teskných vídal snáchsnách, v nichž oheň vzpoury marně živořil... Do samoty mých mdlých a unavených dní teď přišla jsi, má duše zářící – Ve zraku planoucích dvé žhavých pochodní askese modlu vzdorně pálící. 29
Spleen.
Po pláni rozmoklé se kalné mlhy válí. A slunce ironicky usmívá se z mraků. Umlkly vášnivé a lhavé moje žaly – tiše se dívám v blankyt Tvojích zraků. Nad plání rozmoklou teď mlhy zrůžověly – – Slunce zas milostně se z oblak na svět dívá. Mé písně pochmurné se znovu rozzvučely – v nich touha nezkojená zvolna, tiše stlívá. Do duše padá mi zas nenávistná tíseň! A temnem obzorů mých havran v skřeku přelét’ – Ah – dýchám zase starých rakví plíseň a sním, že líbám setlelý Tvůj skelet! 30
***

Vše rozbito – a vše je ztroskotáno! Vše rozbito – a vše je ztroskotáno!
 Má duše k smrti smutná je. Kol pláče tma. A daleké je ráno. Dnes jediná ni hvězda neplaje. Již tuším konec. Potichu se blíží – – a já bych chtěl Ti tolik ještě říci! Však čísi ruka ústa moje tíží, a kdosi šeptá mi o stesku hrobních svící. Zapláčí květy, jež jsme milovali, zapláčí krajiny – v nich bloudili jsme, – zmlklí – – zapláčí hvězdy – v jichž třpytu jsme se smáli – – – – – A pro to vše teď úsměv máme ztrpklý! 31
***

Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém, Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém,
 a my odvěť dali bezstarostným smíchem. Lkal nám tenkrát – zuřil – zoufal pustým běsem – a my zpívali jsme cestou temným lesem. Pak jsme životem šli. Zpívali si taky. – Nezřeli jsme tehdy, nad námi že mraky, mraky těžké, černé, na nebi že visí, že se radost naše se slzami smísí. – – A hle – konec přišel! – Přišel žaluplný, vplet nám do koruny ostré růží trny. – Zbodaly nás v hlavy – zbodaly v nás duši. – – Beznadějně šli jsme pustou, prázdnou hluší. – Vichr hnal se kolem. Smál se, výskal, plakal. Snad byl šťasten. Smíchem tím nás k sobě lákal. Prosili jsme, na svá by nás pojal křídla v jiné zanes’ světy – v smavá štěstí sídla – – Prosili jsme, lkali. Spínali jsme ruce. Zachechtal se divě. – Zanechal nás v muce. – Vztekle hnal se na nás – zahřměl mraky všemi. – – – A my uděšeni choulili se k zemi. – – 32 Anně Arlandové.
***

Za řekou ve skalách vítr se divoce, vztekle smál – Za řekou ve skalách vítr se divoce, vztekle smál –
 Tesknila bázlivá Noc, kdy se juž rozední – veliký, děsivý Stín když mlhami v dálku se bral – – veliký, děsivý Stín – v krajiny polední. – – – – – – – Bledý, zsinalý měsíc se pomalu za mraky skryl, zoufalec na břehu náhle se vzpamatoval – a v divoký, sběsilý ledové vichřice kvil ponurou kostelní píseň si zanotoval... Pomalu sneslo se ticho do zapadlých, bílých skal. Pomalu únavný déšť se ze mraků na zemi lil... V daleku děsivý Stín když se mlhami k západu bral – a já, sám, jediný v krajině tesklivé zbyl – – – 33
Konec léta. (Jaroslavu Březinovi.)
Den parný, sivý v žhavé výhni plane. A v slabý šelest listí mísí se ston trav a květů vyprahlých, jimž bílé slunce pálí do zmámených a polomrtvých hlav. To bílé slunce! Ve předtuše skonu a temné příšery, jež suchým listím zvoní, ve skalách píská – chladným dechem vane – to bílé slunce! Naposled se sloní v nádheře barev, jasu, šíleného žití – – – A chladne – chladne! Přízrak smrti svítí jak meteor ve chladné zimní noci. A hranu zvoní suché, zprahlé kvítí. 34
***

Stříbrná hladina – leknínu květy, Stříbrná hladina – leknínu květy,
 píseň v rákosí – táhlá a divá. – V půlnoci na břehu kdosi teď zpívá. V jezeru shlíží se nebeské světy. (Tajemstvím setkaná noc těžce dýše. Píseň ta podivná umírá tiše!) Jezero, duše má! – Kdo v Tobě zpívá? Kdo dříme v srdci mém?: Opouští světy? – Komu as náleží píseň ta divá! Kdo rve to ve snech mých bílé ty květy? – – 35
***

Až nám slunko v žití našem naposledy zahoří, Až nám slunko v žití našem naposledy zahoří,
 ubírat se budem cestou temnou v šerá pohoří. Bude to as cesta dlouhá, smutná, trním zdobená – dohoří v ní naše touha, shasne naděj zlomená – – – Ale až ji v žalu přejdem, na nebeském pohoří, nová láska s novým žitím jásavě nám zahoří! 36
***

Modravé luny paprsky Modravé luny paprsky
 v jezerní hloub’ se dívají – kde bílá těla milenců v poslední touze splývají..splývají... Smuteční vrba na břehu zvěst šeptá svadlým listím svým – proč naděje dvě zhynulyzhynuly, že jejím jest jen tajemstvím. Modravé luny paprsky v azurnou říš se dívají – dvě bílé duše v modlitbách jak Madonnu tam vzývají... 37
***

Z těch vášnivých i rozbouřených chvil,chvil Z těch vášnivých i rozbouřených chvil,chvil
 zbyla jen píseň teskná, pomalá. Jed rozkoše kdy žár nám v duši vlilvlil, i píseň ta nám v srdcích skonala. Kam teď? Jen vztekle do hlubin! Až ke dnu klesnout, rozpřáhnouti ruce a sevřít vítězně ten zrádný, podlý stín, jenž vábil nás a pak zanechal v muce. Z těch vášnivých a rozbouřených chvil zbyla jen píseň teskná, pomalá. V ní zbytek žáru v touze živořil – – – – – – Teď i ta touha na vždy skonala! 38
Na pólu dušeduše. (V. Kroftovi.)
Srázné ledovcovité skály. A nad nimi vychází polární slunce tiché resignace. Bylo lze viděti světlý bod lodě v zelenavém moři nadějinaděje! Rackové radostně kroužili oblaky, přilétli, usedli na moje skály... (Slunce počalo tepleji hřát!) Ale loď zmizela! Nepřišla spása! Sám, klidný, čekám, kdy uhasne záře a přijde Noc. Zahynu, opuštěn v smutných svých skalách! 39
***

Mých sluncí vyhas’ palný žár. Mých sluncí vyhas’ palný žár.
 Ztichnul mé krve bouřný var. Jen měsíc chladný svítí tmou, a v srdci? Tam se lilky pnou! Je prázdno všude – pusto tak! V tmě vytřeštěný čísi zrak – – To ten, co zemřel přede mnou! Jak divně oči ty v tmě žhnou. Teď i můj bledý měsíc zhas’ a krajem celým táhne mráz. Ve světě širém stojím sám a cítím, – kterak umírám. 40
V hodině půlnoční.
V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál svou píseň tesklivou, nad mládí mrtvolou – nad silhouettou střech když měsíc žlutý stál a smutek vířil závratný mou lásky violou. A byl jsem sám. Tma kolem tiše lkala... vymřelou ulicí blíž přicházely stíny – – – V samotách duše mé se bouře vztekle rvala – s rukama spjatýma šly ve mně moje viny! – Šly jedny s úsměvem – a druhé s chechtem v líci. (Směs tváří bělostných i lebek setlelých!) tyTy jedny ospalé – a druhé věčně bdící – jak lampy oltářní ve chrámech ztemnělých – – – – V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál nad mládím svým, jež skonalo tak záhy, a stíny tajemné jsem blíže k sobě zval. – – – Na nebi hvězdné shasínaly dráhy. 41
***

– – A plíživě přijde chvíle má poslední. – – A plíživě přijde chvíle má poslední.
 Pak teprv, tuším, se v duši mé rozední. A za bolestných napjetí nervů uvadlých a za trpkého povzdechu vášní vychladlých uzřím svou Nirvánu, v níž krve není..není... (pomalé, únavné, děsivé tlení....)tlení...) Však prve než hlavu svou v její dám klínklín, pohlédnu ve tvář svých domnělých vinvin, já – půlnoční, bledý, průsvitný stín – – – A posledních mých vteřin prokletí k života písni profanní zpět zaletí! E: jf; 2006 [42]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Chryzantémy; Lešehrad, Emanuel; Stivín, Emanuel
(Praha MCM. Chrysanthem IV. Nákladem vydavatelstva. Tiskem Em. Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 44

Věnování: (T. J. Vroucí vzpomínky.)