Spleen.

Julius Skarlandt

Spleen.
Po pláni rozmoklé se kalné mlhy válí. A slunce ironicky usmívá se z mraků. Umlkly vášnivé a lhavé moje žaly – tiše se dívám v blankyt Tvojích zraků. Nad plání rozmoklou teď mlhy zrůžověly – – Slunce zas milostně se z oblak na svět dívá. Mé písně pochmurné se znovu rozzvučely – v nich touha nezkojená zvolna, tiše stlívá. Do duše padá mi zas nenávistná tíseň! A temnem obzorů mých havran v skřeku přelét’ – Ah – dýchám zase starých rakví plíseň a sním, že líbám setlelý Tvůj skelet! 30