PÍSEŇ VĚZNĚ.
Klid zahrad měsíčních mé srdce neláká
ni idyllická jezer prostranství,
já hledím na plující bílá oblaka
a myslím na daleká vítězství.
Kostelní písně zapomněl jsem všecky,
víc ke hvězdám své ruce nespínám,
rád zahodil bych šat svůj trestanecký
a vlak svůj svěřil příštím hodinám.
Úroda dějin na srdci mi klíčí,
mák krvavý vlá z husté pšenice.
Chtěl bych mít sílu, bezohlednost býčí,
jež zažehuje v šeru krásné hranice.
Berany tupé zařezal bych hezky,
dal navézt dříví z křesel knížecích,
staré bych rozbil zákonů všech desky,
jež spočívaly na lidech a na věcích.
Půlnoční ticho vyvedlo by bravy,
stáje i lože prázdny byly by,
nové by přišly nonchalentní mravy,
jež nabyly by záhy obliby.
46
Svatební smlouvy spisoval by měsíc,
na večer z pastvy když by přišlo stádo,
kontura oblak na domy se věsíc,
dekorovala by mé eldorado.
Pozemská bída do hlubin by klesla,
útěcha nebes ceny pozbyla,
k ostrovu snů bych obrátil svá vesla,
kam láká pitoreskní stavba unylá.
Kde světla vášní věčnou hoří touhou
a shoda duší skrýt se může za keře,
já miloval bych erotiku pouhou
a noci v sybaritské nádheře.
47