LAMPA.
Když lampa zpívala, my, silně ospalí,
kol stolu sedíce, jsme otce čekali.
Krb zvolna vychládal, a ztichla ulice,
skla kalných luceren se chvěla řinčíce,
jak větru nárazy se o ně opřely,
a blikal plamen jich, jak světla bludivá,
stín jejich po stěnách se kmital nesmělý,
jak v době půlnoční dav příšer chodívá.
Když ohlas kroků zněl, z nás někdo zvědav naň,
šel k oknu tichounce, by opřel o ně skráň,
a hleděl do dálky, kde sídlí naděje;
všech oči upřely se v bílé veřeje
a klesly zase zpět, mdlé v unavenou dlaň,
a vítr skučel dál, a lampa zpívala.
Když nyní po letech v svém teplém příbytku
jsem četl ve Květech kdes trudnou povídku,
a vítr do krbu když dýchal jako měch,
hned pustou zahradou jel po nástrojích všech,
22
jak v strunách obrovských by ďábelskou hrál směs,
hned šuměl z daleka, jak rozpěněný jez,
zas lampa zpívala.
Ten jednotvárný zvuk
mně v duši vyvolal hned píseň plnou muk:
sten dětí, ždajících, kdy otec přijde zpět,
pláč opuštěných žen, jež tonou v moři běd,
hlas brku skřípavý, když písař chýlí skráň,
tluk hodin půlnočních, kdy žádá smrt svou daň,
vzlyk tiché modlitby, kde tvář je zsinalá,
i vlastní vzdechy mé, když lampa zpívala.
Zvon.
27./XI. 1895.
23