VE VILLÁCH OPUŠTĚNÝCH.
Ve villách opuštěných,
kde veselý zněl smích
a piana zvuk z oken otevřených –
sten vichru kvílí v nocích bouřlivých.
Teď smutné vrbě nad basénem
již vítr cuchá dlouhý vlas,
a v křoví tichém, opuštěném,
jen zazní kosa táhlý hlas,
šum listí, jímžto zima lože zemi stele,
a večery jsou dlouhé, neveselé.
Jak truchle šustí dub i rákos na hrázi!
jdou těžká, modrá mračna v teskna chvílích
a jestli slunce vnikne do okenic bílých,
sám v tichých jizbách paprsek se prochází...
už plamének je chmýřím šedým spiatý,
a révy černá kostra klepe svými hnáty.
24
Jen duše má se v zašlý čas ten vrací,
co smrt a smutek chová v očích sklenných,
kde leží prach a upomínek pel,
kde zhasl svit a zpěv již oněměl,
a nestaví se ani přeletaví ptáci
v těch sadech vyrudlých, kde vane chlad a žel,
a villách opuštěných.
Máj 1914. 13.
25