AŽ K VÝŠI NAD LESY.
Až k výši nad lesy, jež modrou chmurou spialy
nám obzor dokola,
kde jako zlatý štít nad vyprahlými valy
v zrak rybník plápolá,
až k výši nad lesy, jak drobných mušek roje
tlum ptáků táhnoucích se míhá,
že sotva ještě stíhá
jej v lesku slunečním a v slzách oko moje.
Teď široký jich klín zas ostře k předu míří,
jak střely za cíli,
teď na dvé roztrh se a v kruhu mocně víří;
zda s cesty zbloudili?
A zase v závratnou se výši zvedají.
Snad stezku hledají
tu v mraku křižovatce,
již každý vítr mění,
či zastavili krátce
a s výše svojí cení
28
šíř hvozdů dalekých, řek, měst, i polí pruhy,
než směr si zvolí druhý?
Když večer nádherný své barvy pestré vylil
v kruh nebes palety
a kotouč ohnivý se v šedou mlhu chýlil
a za bor staletý,
když luny bledý květ
se v modrých vlnách zved
a skryl pak v mráčků závoj zelenavý,
jak růže leknínu, již zaplaví vln davy, –
tlum ptáků za chlumy již v dálce k jihu pílil.
Kde asi spočinou mdlí tito poutníci?
Zda luny bílý svit, mdlé hvězdy zářící,
jim cestu naznačí, zda mlha, vařící
se z kotlů pohorských, je srazí pod hor štíty
a s hlavou krvavou v sráz roklin obrovitý
se sřítí bez hlesu a stopy v pustinách
a čerstvé sněhy skal jich krve skropí nach?
Či klesnou znaveni kdes v písku na pobřeží,
29
a tupý, hrubý lid, jenž chudý kraj ten střeží,
je kyjem ubije a na trh ponese?
Až k výši nad lesy, jež spialy chmurným kruhem
dny mého podletí,
se vznesly myšlenky mé po zápase tuhém.
Teď v žití podvečer, kdy stínové se dlouží
a siná cizí tvář se s hrozbou za mnou zvedá,
mdlí tito poutníci zas nad hlavou mi krouží,
jíž rozhled zakrývá už chladná mlha šedá.
Zda ještě doletí?
Padrť. – 7./X. 1900.
30