NEZIDERSKÉMU JEZERU.
To není mi tak líto příliš,
že nedošel krok můj až tam,
kde v rákosí tak divně kvílíš,
kde tok tvůj sluncem v opál zraje
a časem opět s větrem hraje
svůj bouřný čardaš končinám.
Vždyť viděl jsem tvé dálné vody,
jak pod závojem šedivým
v nich rákosové kalné brody
se tměly, jako mračna s nebe,
jak bůh by, chtěje zkrotit tebe,
ryl brázdy bujným polem tvým.
Vždyť viděl jsem tě, jak se smály
tvé vlny, že je vánku dech
jak mráčky pod azurem čeří,
a že jim slunce tváři svěří;
i stromy, nivy, města v dáli,
kde splývá obzor, mha i břeh.
43
Však toho posud v mysli želím,
že nemohl jsem vzíti tam
květ vodní anemony bílé
a poslati jej dívce milé,
by věděla, že srdcem celým
i v dáli na ni vzpomínám.
6./X. 1882.
44