SNIVÝ BARD A SMRT.
Snivý bard se s lože dívá
na let ptáků z kraje,
zří na suché listí žluté,
s nímž si vítr hraje.
Šedou hlavu v dlaně klade,
počítá své roky,
poslouchá, jak kdesi v dáli
znějí tiché kroky.
Smrt jde zvolna k jeho loži,
kolem se již stmívá,
snivý bard ji vidí v šeru,
jak se v stínech skrývá.
Usmívá se na ni vlídně,
zve ji k sobě blíže,
praví, že stesk duše siré
dávno ho k ní víže.
Smrt se k loži jeho sklání,
svými hnáty chrastí,
tichou svoji říši chválí,
není prý v ní strastí.
40
Snivý bard jí přisvědčuje,
na vše hlavou kývá
a když smrt již domluvila,
se rtů jeho splývá:
„Na vždy,vždy docela než zmlknu
v tiché říši míru,
ještě píseň svoji zahrát
chci na zlatou lýru.
Než zář slunce shasne v moři,
něco dopřej času,
abych pohřbil dnů svých bolest
v jejím teskném hlasu.“
Snivý bard na lyru hraje,
zlaté struny zvoní,
smrt se před ním na kolena
jata kouzlem skloní.
Potom pospíchá ven sama,
pěvce v okno zdraví
a svým hlasem jako z hrobu
z dálky k němu praví:
„Zpívej, zpívej, snivý barde,
dlouho k slávě vlasti,
věř, že ona nad tvou píseň
nezná lepší slasti.
41
Zpívej, zpívej, snivý barde,
dlouho k štěstí lidu,
až tvá píseň jednou dozní,
přijdu pro tě v klidu.“
Snivý bard za smrtí hledí,
ptáci letí z kraje,
na cestách si vítr s listím
podivně tak hraje.
42