SNIVÝ BARD A SMRT.

SNIVÝ BARD A SMRT.
Snivý bard se s lože dívá na let ptáků z kraje, zří na suché listí žluté, s nímž si vítr hraje. Šedou hlavu v dlaně klade, počítá své roky, poslouchá, jak kdesi v dáli znějí tiché kroky. Smrt jde zvolna k jeho loži, kolem se již stmívá, snivý bard ji vidí v šeru, jak se v stínech skrývá. Usmívá se na ni vlídně, zve ji k sobě blíže, praví, že stesk duše siré dávno ho k ní víže. Smrt se k loži jeho sklání, svými hnáty chrastí, tichou svoji říši chválí, není prý v ní strastí. 40 Snivý bard jí přisvědčuje, na vše hlavou kývá a když smrt již domluvila, se rtů jeho splývá: „Na vždy,vždy docela než zmlknu v tiché říši míru, ještě píseň svoji zahrát chci na zlatou lýru. Než zář slunce shasne v moři, něco dopřej času, abych pohřbil dnů svých bolest v jejím teskném hlasu.“ Snivý bard na lyru hraje, zlaté struny zvoní, smrt se před ním na kolena jata kouzlem skloní. Potom pospíchá ven sama, pěvce v okno zdraví a svým hlasem jako z hrobu z dálky k němu praví: „Zpívej, zpívej, snivý barde, dlouho k slávě vlasti, věř, že ona nad tvou píseň nezná lepší slasti. 41 Zpívej, zpívej, snivý barde, dlouho k štěstí lidu, až tvá píseň jednou dozní, přijdu pro tě v klidu.“ Snivý bard za smrtí hledí, ptáci letí z kraje, na cestách si vítr s listím podivně tak hraje. 42