PÍSEŇ SAMOTÁŘE.
Často se své duše ptám, když v parku sežloutlém sedám opuštěn, docela sám, co tady v tichu tom hledám, co tady v tichu tom mám. Něco mne vábí tak sem, daleko od města vřavy, prchám jak v čarovnou zem před bouřícími se davy, jež krásným zhrdají snem. Zřím hvězdy. V dálce se tmí, z úkrytu stíny mne zdraví, zda někdo nevěřit smí, přátelé že jsou to praví, jediní přátelé mí. Často se své duše ptám, když v parku sežloutlém sedám opuštěn, docela sám, co tady v tichu tom hledám, co tady v tichu tom mám. 7

HOUSLE.
Já slyším kdesi v kraji, že housle tiše lkajílkají, a s duše tíha mizí, jak sňata rukou cizí, jak sňata rukou bílou mou dobrou tesknou vílou, jež přišla z lesní sluje, kde skalní vodou pluje na vonné růži Snů. 8

PERLA.
Pod modrým mořem ve spleti řas spí moje perla duhových krás. Ve vlnách moře u skalních stěn na stříbře lastur sní smutný sen. 9

SOMNAMBULA.
Měsíc se mi v okna dívá, někdo v dáli teskně zpívá, zpívá starou píseň z mládí, která v tiché snění svádí. Náhle se mi oči kalí, kolem vše se v stíny halí. Z modré mlhy dívka bledá bílé ruce ke mně zvedá. Dívka se tak smutně dívá, někdo v dáli teskně zpívá, zpívá starou píseň z mládí, která v tiché snění svádí. 10

TOPOLY.
Šuměly topoly v aleji staré, šeptaly pohádku mladosti jaré. Šuměly, šeptaly pohádku z mládí, jak jsme se oba dva mívali rádi. Šuměly topoly v aleji tiché, šeptaly, proč je to cítění liché. 11

DÍVCE S KAMEJÍ.
Bledá dívko má smutná, bílá kameje teskná s rusých vlasů ti voní. Modré blankytné oči vlahé perly ti roní. Bledá dívko má smutná, úběl kameje zdobí snivou hlavou tvou ladnou. Choré rety tvé zvolna v mrtvé touze ti vadnou. Bledá dívko má smutná s tesknou kamejí bílou. 12

LEŤTELEŤTE, SNOVÉ.
Leťte, krásní, bílí snové, je tu pro vás smutno tak, leťte jako motýlové někam vzhůru do oblak. Leťte k světlům hvězdné říše, které nezná lidská báj, leťte, leťte výš a výše v svaté nivy věčný ráj. Leťte, krásní, bílí snové, je tu pro vás smutno tak, leťte jako motýlové někam vzhůru do oblak. 13

VÝKŘIK.
Ach, hrozný byl té noci sen, jak pták, jenž z mraků vylét’ ven, jsa seslán v bouři duchem zlým, by zajel v srdce spárem svým a duši chorou rozerval. Ach, hrozný byl té noci sen a nikdy den a nikdy den, jen nekonečná černá noc, jež duši vlekla ve svou moc, jak v těžkých poutech prokletí. 14

VRBA.
V šeru lesa černá tůně, vrba nad ní v lkání starou hlavu sklání, živíc sytým dechem vůně svoje listí, které stůně. Vrba zmírá v ptačím zpěvu, nezná květy jara, nezná úsměv blaha, jen ten odlesk svého zjevu v černé vody matném chvěvu. 15

NÁVRAT.
Když vracel jsem se po letech alejí starou domů, tu v cestu kvítí padalo mi k nohoum se všech stromů. A každý květ byl nadějí, již sobě duše spředlaspředla, a každý květ byl illusí, jež jednou v svět mne vedla. Když vracel jsem se po letech alejí starou domů, tu v cestu kvítí padalo mi k nohoum se všech stromů. 16

MOJE LOĎ.
Než černá úskalí dnes minu, já tiše bílé plachty svinu a loď svou klidně proudu svěřím, neb smrti právem nejvíc věřím, že k cíli vede v každý čas. Ať kolem vlny vztekle bijí, ať syčí, bouří, hřmí a vyjí, já letím v divém proudu dále a čekám na tu chvíli stále, až moje loď se rozbije. 17

HVĚZDA.
Padá bílá hvězda, kol se zvolna stmívá, padá tiše k zemi, kdos se s nebe dívá. Padá z nebe hvězda jako v němém hoři, mizí kdesi dole v dálném, širém moři. Padá bílá hvězda, jako z hnízda ptáče, padá tiše k zemi, kdosi v nebi pláče. 18

SEN.
Přichází s úsměvem z večera ke mně, čelo mi políbí laskavě, jemně, vlasy mé havranní oddaně hladí, rukama palčivé skráně mi chladí, přátelsky vyzve mne v daleké kraje, zlaté kde ovoce v zahradách zraje. Všude mne provází cestami ráje, vede mne v zelené luhy a háje, trhá mi v měkký klín čarovné květy, vede mne daleko v neznámé světy. Vrací se rozteskněn k svítání se mnou, čelo mi pohladí rukou svou jemnou. 19

VLNY.
Divoké vlny zběsile řvaly, zelené břehy bezcitně rvaly. Růžové keře s mladými květy odnesly vlny v daleké světy. Urvaly vlny růži mou rudou, v objetí chladném svírat ji budou. Urvaly vlny srdce kus z těla, aby se duše bolestí chvěla. 20

LABUTĚ.
Labutě procitly z tichého snění, z rákosí doléhá perutí chvění, bílý den mlhami svítá, větérek hladinou zmítá. Labutě pomalu s obzoru mizí, vypluly jezerem v krajiny cizí, v krajiny neznámé lidem, duše kde snoubí se s klidem. Labutě odpluly, vody se kalí, bez nich se hladina v zármutek halí, tiše se jezero vlní, duše se lítostí plní. 21

POSLEDNÍ SVĚTLO.
Všechna světla shasla, jenom jedno hoří a to Snu hrad bílý v moře jasu noří. Všechna světla shasla, jenom jedno hoří, až to světlo shasne, bílý hrad se sboří. 22

V ROZLOUČENÍ.
Jen ještě dnes, má bledá paní, pak půjdu sám a umru kdes, až touha raní mé srdce rudé, jež steskem umírat po tobě bude. Jen ještě dnes, má bledá paní, pak půjdu sám. 23

VZPOMÍNKA.
Má duše dneska zas svátek světí, na křídlech větru do kraje letí. Do kraje letí nad modré hory, vítr ji nese přes černé bory. Ve větvích stromu má duše sedá, na pusté cestě někoho hledá. Někoho hledá, kdo tady stával, kdo v ruce s růží se tudy brával. Má duše dneska se marně dívá, na pusté cestě smrt na ni kývá. Smrt na ni kývá a listí padá, co jednou vzkvetlovzkvetlo, na věky svadá. 24

ASTRA.
Mám bílou astru rád, jež slední pozdrav dává, když vítr v stromech hrává a žloutne starý sad. Mám bílou astru rád, jež hlavu sem tam kloní ve větru, jenž se honí za listem, který spad’. Mám bílou astru rád, jak čelo mrtvé krásky, jež tají sen své lásky a zná tak srdce rvát. Mám bílou astru rád, jak dotek chladných retů, mám bílou astru rád, jak pozdrav z jiných světů. 25

LÉTO.
Léto v dáli pluje, vichr od hor duje, hučí, hučí, píská, vříská, žlutým listem třese, stromky láme v lese, širým světem prchá s létem. Bílý oblak letí, čisté snění dětí nese, nese, líně v klíně. Vichr od hor duje, oblak v dáli pluje, se sny mládí spěchá, pádí. 26

PODZIM.
Vítr suché listí honí, holé větve stromů kloní jako v tichém, němém bolu k černé, chladné zemi dolů. Plaše letí pustou plání černé hejno dravých kání, jeho tvrdé skřeky řeží duši, v které tíseň leží. Šedé mraky nebem plují, větry divé krajem dují, rudá jeseň krví hoří, duši bolest láme, boří. 27

PŘÍŚERYPŘÍŠERY.
Chodí věčné nocí černou, zrada je jim družkou věrnou, ústa jejich němá navždy. Chodí zvolna, chodí tiše, touha jejich krví dýše, v rukou chladných ostré dýky. Chodí jistě, chodí k cíli, v pažích mají dosti síly, jedna rána jejich stačí. 28

MASKA.
Rány v duši, na rtech smích, čtětečtěte, dětiděti, v očích mých. ZřeteZřete, dětiděti, masku mou, jak ji tisknu na tvář svou. VěřteVěřte, děti, maska lže, duši bolí, srdce rve. Rány v duši, na rtech smích, čtětečtěte, dětiděti, v očích mých. 29

HREJTE SI, DĚTI.
Hrejte si, hrejte si, děti mé, na lukách, na cestách života,života zvíte jen o mukách. Cesty jsou záhadné, kdož to ví, kam vedou, člověka častokrát k propastem zavedou. Zpívejte, zpívejte písničky do kola, dříve než život vás k zápasu povolá. Až rány zabolí a váš zpěv utichne, někdy si dušička z hluboka povzdychne. Smějte se, smějte se svou čistou radostí, za chvíli smutek se v srdci vám zahostí. Slunečko zářivé za hory zapadne, všechen květ na lukách najednou povadne. 30

VEČER.
Tak tichounce, tiše, jak zvonek se kývá, tak bolestně, bolně, jak klekání zníváznívá, to slunce tam hasne. Tak tichounce, tiše, jak v posledním snění, tak bolestně, bolně, jak v tajemném mření se měsíc sem dívá. 31

ZÁMEK.
Kdes stojí pustý zámek, u jehož bílých stěn jen mořské panny štkají, když z vln se noří ven. A štkají pro svou kněžnu, jež zlatých vlasů jas na tiché vlny lila po celý dlouhý čas. A štkají pro svou kněžnu, jíž očí božský svit vždy divé vlny tišil a vracel moři klid. Kdes stojí pustý zámek, u jehož bílých stěn jen mořské panny štkají, když z vln se noří ven. 35

PRINCEZNA.
Pohřbili knížete v šerou kamennou hrobku, zavřeli princeznu v temnou žalářní kobku. V ponurém sklepení bledá princezna snila o zlatém paprsku, který věčná noc skryla. Nadarmo čekala v slzách tichého stesku, kdy zlatý paprsek vzplane v čarovném lesku. Toužila po záři, jež si s perlami hrála a v krvi rubínu ohněm červánků plála. Tesknila po jase, který v démantech svítil, jak první pozdrav dne bílou jitřenku vznítil. 36 Myslila na slávu, v jaké v zašlých dnech žila, když na skráň knížete věnce zelené vila. Mezitím pavouk si sítě stříbrné předl a s bledou princeznou divnou besedu vedl. Hovořil o mušce, která v předivo padla, když se ke skulině světla denního kradla. S úsměvem vykládal, že si z jejího křídla zhotovil okénka v stěnách vzdušného sídla. Když bledou princeznu takto rozpravou bavil, do okna v žalář ji sličný bohatýr zdravil. Na rychlém vraníku klusem přijížděl k věži, princezna jeho zjev z dálky viděla svěží. Doufala princezna, že sem přijíždí pro ni, podkovy z dálky však stále slaběji zvoní. 37 Vysněný bohatýr zmizel mžikem jí s očí, bělounkým šátečkem za ním marně už točí. Princezna umřela steskem za krátkou dobu, pavouk jijí upředl hebkou smuteční robu. 38

MALÉMU PRINCI Z KRÁLOVSTVÍ SNŮ.
Malý princi s tváří tesknou, oči se ti smutně lesknou, v duši tvoji ulekanou slzy matky tiše kanou. Malý princi v černém šatě, strašné oči hledí na tě, oči, které tebe straší a s tvých retů úsměv plaší. Malý princi, v chodbách šerých vane hrůza z koutů sterých, starý sluha v bráně sedí, do tmy s dýkou tupě hledí. Malý princi, on tě chrání, ví však, že tě neubrání, v hradní bránu ruce bijí, tělo tvé se hrůzou svíjí. Malý princi, brána padá, strašná ruka na tě sahá, smrtelný pot matka stírá, tebe černá ruka svírá. 39

SNIVÝ BARD A SMRT.
Snivý bard se s lože dívá na let ptáků z kraje, zří na suché listí žluté, s nímž si vítr hraje. Šedou hlavu v dlaně klade, počítá své roky, poslouchá, jak kdesi v dáli znějí tiché kroky. Smrt jde zvolna k jeho loži, kolem se již stmívá, snivý bard ji vidí v šeru, jak se v stínech skrývá. Usmívá se na ni vlídně, zve ji k sobě blíže, praví, že stesk duše siré dávno ho k ní víže. Smrt se k loži jeho sklání, svými hnáty chrastí, tichou svoji říši chválí, není prý v ní strastí. 40 Snivý bard jí přisvědčuje, na vše hlavou kývá a když smrt již domluvila, se rtů jeho splývá: „Na vždy,vždy docela než zmlknu v tiché říši míru, ještě píseň svoji zahrát chci na zlatou lýru. Než zář slunce shasne v moři, něco dopřej času, abych pohřbil dnů svých bolest v jejím teskném hlasu.“ Snivý bard na lyru hraje, zlaté struny zvoní, smrt se před ním na kolena jata kouzlem skloní. Potom pospíchá ven sama, pěvce v okno zdraví a svým hlasem jako z hrobu z dálky k němu praví: „Zpívej, zpívej, snivý barde, dlouho k slávě vlasti, věř, že ona nad tvou píseň nezná lepší slasti. 41 Zpívej, zpívej, snivý barde, dlouho k štěstí lidu, až tvá píseň jednou dozní, přijdu pro tě v klidu.“ Snivý bard za smrtí hledí, ptáci letí z kraje, na cestách si vítr s listím podivně tak hraje. 42

SPÍ V BRANÁCH MĚSTA STRÁŽ...
Je temná, drsná noc, kdy mlhy těžké studí, spí v branách města stráž, kdo ji, ach, kdo ji vzbudí. Za města hradbou ruch, křik chasy, ržání koní, slyšeti palaše, jež jasně o zem zvoní,zvoní. Ve městě mrtvý klid, v ulicích ani hlesu, jen černých křídel šum předtuchou zdá se děsu. Venku již k útoku polnice hlásná volá, nepřítel za krátko ospalé město zdolá. Je temná, drsná noc, kdy mlhy těžké studí, spí v branách města stráž, kdo ji, ach, kdo ji vzbudí. 43

PUSTÝ MLÝN V SAMOTÁCH.
Na vodě v stínu starých vrb, v jichž větvích často vodník sedá, když duši mít chce pro svůj krb, mlýn pustý střechu vetchou zvedá. A padá s nebe dolů zář po celém zádumčivém kraji, již lije poutník samotář, s nímž v noci hvězdy bílé hrají. V tiš noci houká sova kdes a vodník lstivě s vrb se dívádívá, jak v říši jeho víří ples všech duší, jež tam skrývá. 44 OBSAH:
MÁ DUŠE3 Z BOUŘI ŽIVOTA. Píseň samotáře7 Housle8 Perla9 Somnambula10 Topoly11 Dívka s kamejí12 Leťte snové13 Výkřik14 Vrba15 Návrat16 Moje loď17 Hvězda18 Sen19 Vlny20 Labutě21 Poslední světlo22 V rozloučení23 Vzpomínka24 Astra25 Léto26 Podzim27 Příšery28 Maska29 Hrejte sisi, děti30 Večer31 Z DALEKÝCH POUTÍ. Zámek35 Princezna36 Malému princi z království Snů39 Snivý bard a smrt40 Spí v branách města stráž43 Pustý mlýn v samotách44
E: lp; 2006 [45]