Dívčin žal.
Jarní slunce zkřísilo
Mnohé čarokrásné kvítí,
A však žádné z nich necítí
Blaho krásy své.
Po sadě se prochází
Zpívající panna smutná:
„Jen ke mně jsi ty ukrutná,
Matko přírodo!“
Květiny jsou bez citu,
Krása blažit nemůže je,
Krása odepřena mně je,
Ale dán mi cit.
51
V ňádra má je vložena
Jiskra touhy – znám já lásku,
Blaho však jejího svazku
Nezná srdce mé.
Svazkem tvorů krása je,
Krásy tolik ach vůkol mne,
A zde živý mučí bol mne:
Že jsem bez krásy.
Po sadě se prochází
Zpívající panna smutná,
„Jen ke mně jsi ty ukrutná,
Matko přírodo!“ –
52