PLAVBA BEZ CÍLE...
Zahoukla rána z děladěla,
až hláď se pozachvěla
a koráb zbrázdil moře,
své boky do vln noře.
Za krátko ty tam domy,
zelené háje, stromy,
pomalu v bledém mraku
zmizely břehy zraku.
Z nás každý v staré vlasti
pochoval všechny strasti,
těšil se v život nový,
o radostech jenž poví.
35
My pluli v širé světy,
kde azurové květy,
kde zlaté zrají plody,
stříbrné tekou vody.
My pluli v ony kraje,
jež zjeví štěstí taje,
kde v lesích ptáci sídlí
duhových barev s křídly.
Čas míjel jako v letu,
nebylo věru zle tu,
zpívali jsme své písně,
neznali strachu tísně.
36
Však jednou v temné noci
nás strhlo do své moci
zběsilé bouře vření,
jež moře v peklo mění.
Zapálil blesk nám stožár
a rázem byl tu požár,
hned každý oheň hasil,
by holý život spasil.
Když potom ztichla bouře
a zved’ se oblak kouře,
tu my jsme zemi zřeli
v doletu asi střely.
37
Po moři vrak se šinul,
co platno břeh že kynul,
do lodi voda bokem
se hnala dravým tokem.
V tom zvolal někdo z chasy,
že je břeh blízko asiasi,
a mžikem všem tu zdá se,
že dán je signál k spáse.
Člun spuštěn rychle s lodi,
naději srdce rodí,
je třeba slední síly,
dospěli bychom k cíli.
38
Člun přistál na pobřeží.
V ústrety kdos nám běží
a drsně se tak směje,
že duše se až chvěje.
Jej všichni dobře známe
a z něho hrůzu máme,
ryšavé vousy hladíhladí,
každému štěstí zradí.
39