PLAVBA BEZ CÍLE...

PLAVBA BEZ CÍLE...
Zahoukla rána z děladěla, až hláď se pozachvěla a koráb zbrázdil moře, své boky do vln noře. Za krátko ty tam domy, zelené háje, stromy, pomalu v bledém mraku zmizely břehy zraku. Z nás každý v staré vlasti pochoval všechny strasti, těšil se v život nový, o radostech jenž poví. 35 My pluli v širé světy, kde azurové květy, kde zlaté zrají plody, stříbrné tekou vody. My pluli v ony kraje, jež zjeví štěstí taje, kde v lesích ptáci sídlí duhových barev s křídly. Čas míjel jako v letu, nebylo věru zle tu, zpívali jsme své písně, neznali strachu tísně. 36 Však jednou v temné noci nás strhlo do své moci zběsilé bouře vření, jež moře v peklo mění. Zapálil blesk nám stožár a rázem byl tu požár, hned každý oheň hasil, by holý život spasil. Když potom ztichla bouře a zved’ se oblak kouře, tu my jsme zemi zřeli v doletu asi střely. 37 Po moři vrak se šinul, co platno břeh že kynul, do lodi voda bokem se hnala dravým tokem. V tom zvolal někdo z chasy, že je břeh blízko asiasi, a mžikem všem tu zdá se, že dán je signál k spáse. Člun spuštěn rychle s lodi, naději srdce rodí, je třeba slední síly, dospěli bychom k cíli. 38 Člun přistál na pobřeží. V ústrety kdos nám běží a drsně se tak směje, že duše se až chvěje. Jej všichni dobře známe a z něho hrůzu máme, ryšavé vousy hladíhladí, každému štěstí zradí. 39