BALLADA O BÍLÉ PANÍ.

Arnošt Czechenherzu

BALLADA O BÍLÉ PANÍ.
K pohádkám v zimě jednou když byl čas, když z krbu lil se k nohoum rudý jas a venku nikde živé duše aniani, tu bába má, jíž požehnáno letlet, se jala vnukům tiše vyprávět, jak chodbou v zámku chodí bílá paní. Všem dětem planul vyjeveně zrak i mně podivnou touhou jiskřil tak, však nikdo neměl o tom pravé zdání; častokrát v očích děcka oheň hrá, kdo tušit má, že v duši malé zrá nějaké nerozumné, divné přání. 32 Na večer potom již ten příští den já dostal jsem se tajně z domu ven a k zámku rozběhl se sněžnou plání, když překročil jsem tmavé chodby práh, tu zvláštní pocit moji dušimojí duší tah’táh’, jenž do dnes strachu vstoupiti v níni brání. Čas plynul, nevěděl jsem ani jak, za krátko víčka byla těžká tak a brzo na to přišlo na mne spaní. V prsou se súžil znenadání dech, uzřel jsem bílou paní ve svých snech, čekaje tady v touze čisté na ni. 33 Přede mnou stála, v očích tichý stesk, vlas její stříbrem noci se jen lesk’. Rád byl jsemjsem, ke mně,mně že se sklání. Hodila v klín mi sněhobílý květ a zase zvolna odcházela zpět, že zraku ušlo řízy její vlání. Paprsek jitřní v chodbu stmělou pad’pad’, pod oknem svítil křišťálový sad a zvonek s věže hlásal úsvit ranní. Já probudil se s jitrem ze sna též a hádal, zda to pravda je či lež, že byla v noci u mne bílá paní. 34

Básně v knize Erotovy úsměvy: