SAKONTA.
Vrátil se Rigo, udatný král,
v průvodu slavném vítězně z boje,
kde zbraní potřel nepřátel voje,
jak mu byl osud příznivý přál.
Za zvuku kongů, bubnů a trub,
jásotu mužůmužů, žen i jich dětí,
vítězství svoje veliké světí,
hrd na svůj vzácný, přeskvělý lup.
Nejkrasší ze všech zajatých děv
na tygří kůži spoutaná leží,
otroci bdělí přísně ji střeží,
ve zracích čtouce nezkrotný hněv.
11
Má hnědou, sluncem ožehlou tvář,
ale jak z bronzu studené tělo
a její pyšně klenuté čelo,čelo
paprsků líbá zlatitá zář.
V zajetí trudném Sakonta snísní,
své malé pěsti ve zlosti svírá,
zášť její srdce stravuje, sžírá,
král ani nesmí vstoupiti k ní.
Proč onen hrozný nadešel den,
útěchu zda kdo dá její muce,
barbaru padla v prokleté ruce,
co pouhá kořist vydaná v plen.
12
Jak moře plyne, ubíhá čas,
Sakonta nechce viděti krále,
ve vzdoru trvá zamlklá dále,
zrak se jí blýská z pod hustých řas.
Konečně zdá se, že roztál led
a divný oheň,oheň že vzplál jí v těle.
Sakonta krále v náruč zve směle,
k pocelu sladký dává mu ret.
Dříve, než on se nabaží vnadvnad,
z objetí prchne, kams’ se mu ztratí,
král na ni čeká, mní že se vrátí
za chvíli zase v rozkvětlý sad.
13
Sakonta zatím kuje svůj plán,
myšlenku hroznou zrodila v hlavě,
za krátko tuto provede hravě,
padne jí v obět sama i pán.
Co to? Nezvyklý v paláci ruch,
v zápětí ze bran lid se už řítířítí,
za ním pak rudá záplava svítí,
jak by ji vznítil nirvany duch.
Sakonta! Rigo vytřeští zrak,
nevěří očím, jako sloup stane.
Sakonta živou pochodní plane,
skrývá ji celou ohnivý mrak.
14
V plamenech tančí Sakonta dnes,
v ohnivém šatě zběsile krouží,
zdá sese, že krále strhnouti touží
do kola s sebou v šílený ples.
Král bohy volá, modlí se k nim,
strašlivá úzkost duši mu drtí,
bojí se vzteklé příšery smrti,
která si přišla zatančit s ním.
Sakonta krále ku tanci zvezve,
nadarmo tento mocí se vzpírá,
ona jej v žhoucím objetí svírá,
marně se bráníbrání, s plameny rve.
15
Přestává brzo zoufalý boj,
utichá pláč, sten, nářek i klení
v beztvárnou hmotu těla se mění,
z popele tryská jiskřiček roj.
16