EROTOVY ÚSMĚVY.
V PRAZE 1910.
TISKEM A NÁKLADEM O. JANÁČKA.
[1]
EROTOVY ÚSMĚVY.
[3]
EROTOVY ÚSMĚVY.
Erote, usměj se,
noc je tak tichá,
po lásce každý květ
touží a vzdychá.
Erote, usměj se,
v splavu kout tmavý,
kde vodník milenky
hladí vlas plavý.
Erote, usměj se,
na luh, jenž voní,
divoké ženky tam
faun smělý honí.
5
Erote, usměj se,
na modré bory,
kde tančí lesních vil
čarovné sbory.
Erote, usměj se,
do skalní sluje,
skřítek tam rusalce
zlatý šperk kuje.
Erote, usměj se,
v sad, v němž se skrývá
zakletý modrý pták,
teskně jenž zpívá.
6
Erote, usměj se,
noc je tak tichá,
po lásce každý květ
touží a vzdychá.
7
FANTASTICKÁ LÁSKA.
Má lásko, přijdeš každou noc
s polibkem na rtech ke mně,
z neznámé bohatýrů země,
kde vládne zlatých mečů moc.
Máš líce pobledlé vždy tak,
jak bílá růže lesní tůně,
po tobě srdce moje stůně,
když zase s jitrem zmizíš pak.
Na ruce pouta darmo dal
pán, který tebe přísně střeží
ve svojí začernalé věži,
jak kdysi ti to přísahal.
8
Když bdělá stráž se hrouží v sen,
na pláni pusté vichr vyje
a temno noci útěk kryje,
uprchneš z věže staré ven.
Proběhneš sedm hradních bran,
kol sedmi spících stráží musíš,
co strachu při tom asi zkusíš,
smrt na tě číhá se všech stran.
Za všechnu tuto duše strast
tě čeká velká láska moje –
žíznivě piješ z toho zdroje,
horoucí vášně božskou slast.
9
A z rána jako pouhý klam
zdá se ti celé štěstí naše,
ty hledíš v dálku širou plaše,
myšlenky letí bůh ví kam.
Odcházíš dřívdřív, než přijde den,
na pusté pláni vítr vyje
a jitřní šero návrat kryje,
by nebyl pánu prozrazen.
Proběhneš sedm hradních bran,
kol sedmi spících stráží musíš,
co strachu při tom asi zkusíš,
smrt na tě číhá se všech stran.
10
SAKONTA.
Vrátil se Rigo, udatný král,
v průvodu slavném vítězně z boje,
kde zbraní potřel nepřátel voje,
jak mu byl osud příznivý přál.
Za zvuku kongů, bubnů a trub,
jásotu mužůmužů, žen i jich dětí,
vítězství svoje veliké světí,
hrd na svůj vzácný, přeskvělý lup.
Nejkrasší ze všech zajatých děv
na tygří kůži spoutaná leží,
otroci bdělí přísně ji střeží,
ve zracích čtouce nezkrotný hněv.
11
Má hnědou, sluncem ožehlou tvář,
ale jak z bronzu studené tělo
a její pyšně klenuté čelo,čelo
paprsků líbá zlatitá zář.
V zajetí trudném Sakonta snísní,
své malé pěsti ve zlosti svírá,
zášť její srdce stravuje, sžírá,
král ani nesmí vstoupiti k ní.
Proč onen hrozný nadešel den,
útěchu zda kdo dá její muce,
barbaru padla v prokleté ruce,
co pouhá kořist vydaná v plen.
12
Jak moře plyne, ubíhá čas,
Sakonta nechce viděti krále,
ve vzdoru trvá zamlklá dále,
zrak se jí blýská z pod hustých řas.
Konečně zdá se, že roztál led
a divný oheň,oheň že vzplál jí v těle.
Sakonta krále v náruč zve směle,
k pocelu sladký dává mu ret.
Dříve, než on se nabaží vnadvnad,
z objetí prchne, kams’ se mu ztratí,
král na ni čeká, mní že se vrátí
za chvíli zase v rozkvětlý sad.
13
Sakonta zatím kuje svůj plán,
myšlenku hroznou zrodila v hlavě,
za krátko tuto provede hravě,
padne jí v obět sama i pán.
Co to? Nezvyklý v paláci ruch,
v zápětí ze bran lid se už řítířítí,
za ním pak rudá záplava svítí,
jak by ji vznítil nirvany duch.
Sakonta! Rigo vytřeští zrak,
nevěří očím, jako sloup stane.
Sakonta živou pochodní plane,
skrývá ji celou ohnivý mrak.
14
V plamenech tančí Sakonta dnes,
v ohnivém šatě zběsile krouží,
zdá sese, že krále strhnouti touží
do kola s sebou v šílený ples.
Král bohy volá, modlí se k nim,
strašlivá úzkost duši mu drtí,
bojí se vzteklé příšery smrti,
která si přišla zatančit s ním.
Sakonta krále ku tanci zvezve,
nadarmo tento mocí se vzpírá,
ona jej v žhoucím objetí svírá,
marně se bráníbrání, s plameny rve.
15
Přestává brzo zoufalý boj,
utichá pláč, sten, nářek i klení
v beztvárnou hmotu těla se mění,
z popele tryská jiskřiček roj.
16
VICHŘICE.
Na duši lehá mi tíseň,
dole když v parku se stmívá,
v haluzích Ona když zpívá
podivnou, žalostnou píseň.
Ze srdce toužím tak po ní,
do větví holých se dívám,
nevidí, jak na Ni kývám,
za listím zlatým se honí.
Sotva že vhroužím se v snění,
slyším, jak za dveřmi kvílí,
napiatě naslouchám chvíli,
otevru, nikde Jí není.
17
Okna se rozletí silou,
na stole zhasne mi svíce
a Ona návštěvou milou
přichází, neprchá více.
V pokoji kolem mne krouží,
vlasy jí ve vzduchu vlají,
krčí se, svíjí a dlouží,
oči jí v plaméncích hrají.
18
SALOME.
Dcero Herodiady,
Salome krásná a smavá,
měsíc až za hory zajde,
přijde noc mrazivá, tmavá,
po nebi mraky,mraky jež honíhoní,
noc, která z květů svých roní
prokletý, smrtící jed.
Dcero Herodiady,
Salome čarovná, bílá,
hle, prorok Jonathan dole
v hnusu svém proklíná, spílá,
slyš jeho strašlivou kletbu,
stíhá jí satana setbu,
v paláci tetrarchy tam.
19
Dcero Herodiady,
Salome ohnivá, žhoucí,
vysíláš k proroku marně
pohled svůj toužebný, vroucí,
nadarmo v sladké své muce,muce
vztahuješ k němu své ruce
zářící zlatem tvých spon.
Dcero Herodiady,
Salome rozkošná, drahá,
nechce zřít Jonathan tvoje
bělostná ramena nahá,
nadarmo svíjíš se v křeči,
prorok dál vede své řeči,
zhrdaje vděkem tvých krás.
20
Dcero Herodiady,
Salome krutá a mstivá,
mrtvého proroka rety
zlíbat jsi z lásky své chtivá,
požáry v krvi se vzňaly,
chceš, aby hlavu mu sťali,sťali
k pocelu hroznému dnes.
Dcero Herodiady,
Salome krásná a smavá,
měsíc až za hory zajde,
přijde noc mrazivámrazivá, tmavá,
po nebi mraky,mraky jež honí,
noc, která z květů svých roní
prokletý, smrtící jed.
21
MILENKY Z MRAMORU.
Milenky bílé věčných krás,
já tolik, tolik rád mám vás,
neznáte zradu ani lež
a stáří dá vám krásu než.
Milenky bílé, kamenné,
neznáte touhy plamenné,
ty touhy žhavé krve žen,
v nichž hříchem život probuzen.
Milenky chladné jako ledled,
na mramor váš svůj tisknu ret,
milenky bílé věčných krás,
já tolik, tolik rád mám vás.
[22]
NAJADY V BASINU.
Pustý park s hustými, starými kaštany,
s čistými radostmi dětinných roků,
s večera každý den vidívám živě tak,
čas tam byl setřel as stopu mých kroků.
Vidívám sšeřelý zamlklý kout jeho,
basin kde rozkošných kamenných najad,
v kruhu jichž Triton se podivně usmívá,
vděkem jich čarovným zajat.
Vzpomínám, vzpomínám na věk své pubertypuberty,
na dobu, kdy touhy mé rudé zrály,
vzpomínám, jak se mi kamenné najady
tenkráte živých žen krásnější zdály.
23
MARKÝZA S BÍLOU PARUKOU.
Milenku vzácnou doma mám,
s ní večer bývám sám a sám,
přinesla mír pod rodný krov,
na mne se dívá beze slov.
Je nejkrásnější ze všech žen,
jež v žití spatřil jsem kdy jenjen,
a čistá jako serafín,
na jehož duši žádný stín.
Markýza s bílou parukou
je touto skrytou láskou mou,
ji pro mé touhy tichý sen
umělec štětcem stvořil jen.
On v její azurový zrak
zakouzlil celou duši tak,
a v bledou něhyplnou tvář
měsíční rozlil sinou zář.
24
ZA JEDNOU Z DEVÍTI.
Podivný duše pud
mne v dálku širou táhl,
kdož ví, zda byl to blud,
já cítil touhy trud,
jak jsem si k srdci sáhl.
Nevěda ani kam,
na tichou pouť jsem vyšel,
to nebyl přece klam,
mne někdo volal tam,
já jsem ho dobře slyšel.
25
Zář bledou měsíc lil,
když nekonečnou poutí
jsem klesl zbaven sil
v čarovném kraji vil,vil
na vetché lože z proutí.
Nade mnou devět děv
tančilo vzdušně kolem,
jak chimaerický zjev
a jejich libý zpěv,zpěv
zněl smaragdovým dolem.
Náhle se jedna z nich
sklonila ke mně blíže,
a já zřel jaký div,
že k ní už co jsem živ
mněmě stará láska víže.
26
Zářící její vlas
závojem zlatým splýval
po těle vzácných krás
a její vroucí hlas,hlas
se v moje srdce vrýval.
Já hleděl v její zrak
modravý jako nebe,
na kterém žádný mrakmrak,
a byl jsem šťasten tak,
že sotva znal jsem sebe.
Nadarmo jsem se ptal,
když u mne blízko dlela,
zda se to zázrak stal,
že ve mně člověk vstal
opojen štěstím zcela.
27
STARÝ BREVÍŘ.
Mezi haldou zaprášených knih,knih
já doma starý brevíř našelnašel,
jenž během času setlel, zašel,
jako modlivší se z něho mnich.
Zely na mne z mnohých jeho míst
vybledlých liter trosky pouhé,
snad rozmar byl to chvíle dlouhé,
že jsem chtěl ten starý brevíř číst.
Proč já jej chtěl čístčíst, nevím sám,
cos nutkalo mne k tomu asi –
snad, že mnich skryl tam zlaté vlasy,
jako relikvie svaté v chrám.
28
A pak ještě něco: Suchý květ!
Se žlutým listem malý křehký stonek
a na něm bledý modrý zvonek.
Kdož ví dnes, snad celý mnicha svět!
29
MENUET.
Pod lípou hudba zní,
dědeček tiše sní,
o starém kouzlu v ní.
Bývával lepší čas,
než oheň v očích shas
a sbělel tmavý vlas,
než prchla řada let,
co tančil naposled
s babičkou menuet,
poslední menuet.
Pod lípou hudba zní,
dědeček tiše sní,sní
o starém kouzlu v ní.
30
V houpavém kroku vstříc,
závojem skrytou líc
blíží se víc a víc,víc
smrt krásná na pohled,
dědeček ruce zved,
zatančil menuet,
se smrtí menuet.
31
BALLADA O BÍLÉ PANÍ.
K pohádkám v zimě jednou když byl čas,
když z krbu lil se k nohoum rudý jas
a venku nikde živé duše aniani,
tu bába má, jíž požehnáno letlet,
se jala vnukům tiše vyprávět,
jak chodbou v zámku chodí bílá paní.
Všem dětem planul vyjeveně zrak
i mně podivnou touhou jiskřil tak,
však nikdo neměl o tom pravé zdání;
častokrát v očích děcka oheň hrá,
kdo tušit má, že v duši malé zrá
nějaké nerozumné, divné přání.
32
Na večer potom již ten příští den
já dostal jsem se tajně z domu ven
a k zámku rozběhl se sněžnou plání,
když překročil jsem tmavé chodby práh,
tu zvláštní pocit moji dušimojí duší tah’táh’,
jenž do dnes strachu vstoupiti v níni brání.
Čas plynul, nevěděl jsem ani jak,
za krátko víčka byla těžká tak
a brzo na to přišlo na mne spaní.
V prsou se súžil znenadání dech,
uzřel jsem bílou paní ve svých snech,
čekaje tady v touze čisté na ni.
33
Přede mnou stála, v očích tichý stesk,
vlas její stříbrem noci se jen lesk’.
Rád byl jsemjsem, ke mně,mně že se sklání.
Hodila v klín mi sněhobílý květ
a zase zvolna odcházela zpět,
že zraku ušlo řízy její vlání.
Paprsek jitřní v chodbu stmělou pad’pad’,
pod oknem svítil křišťálový sad
a zvonek s věže hlásal úsvit ranní.
Já probudil se s jitrem ze sna též
a hádal, zda to pravda je či lež,
že byla v noci u mne bílá paní.
34
PLAVBA BEZ CÍLE...
Zahoukla rána z děladěla,
až hláď se pozachvěla
a koráb zbrázdil moře,
své boky do vln noře.
Za krátko ty tam domy,
zelené háje, stromy,
pomalu v bledém mraku
zmizely břehy zraku.
Z nás každý v staré vlasti
pochoval všechny strasti,
těšil se v život nový,
o radostech jenž poví.
35
My pluli v širé světy,
kde azurové květy,
kde zlaté zrají plody,
stříbrné tekou vody.
My pluli v ony kraje,
jež zjeví štěstí taje,
kde v lesích ptáci sídlí
duhových barev s křídly.
Čas míjel jako v letu,
nebylo věru zle tu,
zpívali jsme své písně,
neznali strachu tísně.
36
Však jednou v temné noci
nás strhlo do své moci
zběsilé bouře vření,
jež moře v peklo mění.
Zapálil blesk nám stožár
a rázem byl tu požár,
hned každý oheň hasil,
by holý život spasil.
Když potom ztichla bouře
a zved’ se oblak kouře,
tu my jsme zemi zřeli
v doletu asi střely.
37
Po moři vrak se šinul,
co platno břeh že kynul,
do lodi voda bokem
se hnala dravým tokem.
V tom zvolal někdo z chasy,
že je břeh blízko asiasi,
a mžikem všem tu zdá se,
že dán je signál k spáse.
Člun spuštěn rychle s lodi,
naději srdce rodí,
je třeba slední síly,
dospěli bychom k cíli.
38
Člun přistál na pobřeží.
V ústrety kdos nám běží
a drsně se tak směje,
že duše se až chvěje.
Jej všichni dobře známe
a z něho hrůzu máme,
ryšavé vousy hladíhladí,
každému štěstí zradí.
39
ĎÁBLOVA MINCE.
Stříbrná mince
s knížete hlavou
ztratila dávno
cenu zvousvou pravou,
zůstal jí pouze
zvonící dlouze
čarovný zvuk.
Ležela v zemi
hluboko dole,
nahoře oráč
vzdělával role,
šel za svým pluhem
v zápase tuhém,
na čele pot.
40
Vyoral minci,
dal ji svým dětem,
tyto zas dále
a tak šla světem,
až přišla ke mně
z daleké země,
za mořem kdes.
Prohlížím minciminci,
o stůl jí zvoním,
blíže k ní hlavu
pozorně kloním,
poslouchám znění,
jež se tak mění
v podivný zvuk.
41
Polekán smíchem
vetřelce hledám,
pekenýpekelný přízrak
za sebou shledám,shledám
nehybně státi,
drsně se smáti
své prosté hře.
Můj host se chechtá
a z důlků obou,obou
planou mu blesky
sršící zlobou,
zašeptám v strachu
k milému brachu,
co tady chce.
42
Otevře rukuruku,
vztáhne ji ke mně,
při tom se ozve
hlas jakýs ve mně,
jenž rce mi tiše,
že z pekel říše
sám to je ďas.
Chce moji minciminci,
přišel si pro ni,
dlouhá už léta
se za ní honí,
všude ji hledáhledá,
pokoj si nedá,
chce svoji mzdu.
43
Stříbrná mince
s knížete hlavou,
patří mu dávno
odměnou pravou,
jeho je daní,
Jidáš co za níni
polibek dal.
44
POD DOJMEM BEETHOWENOVY SONATY.
Měsíc stříbrem zaplavuje
sešeřelou komnatu,
a já hraji na piano
zádumčivou sonatu,
Ludvíka von Beethowena,Beethowena
náměsíční sonatu.
Moje duše jako růže
na hladině jezerní,
otvírá se z nenadání
siné záři večerní,
otvírá se, otvírá se,se
siné záři večerní.
45
Měsíc stříbrem zaplavuje
sešeřelou komnatu,
a já hraji na piano
zádumčivou sonatu,
Ludvíka von Beethowena
náměsíční sonatu.
46
KDY DUŠE ZPÍVÁ...
Zná duše lidská svaté chvíle,
kdy všemu otevře se zcela,
kdy vzplanou před ní velké cíle,
studená prázdnota kde zela.
A tenkrát duše v touze zpívá,
jak v zlaté kleci jaté ptáče,
jež v modrou dálavu se dívá
a bije křídlem, písní pláče.
47
TICHOU CESTOU...
Jdu tichou cestou dnes,
jež vede v milý domek,
znám vůkol každý stromek
i každou polní mez.
Zřím řadu mladých bříz,
jež stojí prosty hany,
tak jako bílé panny
ve skvělé barvě říz.
Poznávám holou stráň
s rozkvetlou růží planou,
kol které větry vanou
a poletuje káň.
48
Jdu starou cestou dnes,
jež vede v milý domek,
znám vůkol každý stromek
i v dáli modrý les.
49
RUCE.
Sežloutlá kytička fialek
tichou vzpomínkou voní,
kam se ty ruce jen poděly,
jež ji uvily loni.
Ruce ty žehnoucí bělostné,
z duše jež jsem rád míval,
ruceruce, jež tiskl jsem ve dlaních,
když se večer kraj stmíval.
Sežloutlá kytička fialek
tolik vzpomínkou voní,
že ani rukou těch bělostných
nelze zapomnít pro ni.
50
LILIE LEDU.
V čarovnou zahradu
srdce své vedu,
kde kvetou v záhonech
lilie ledu.
Lilie sněhové
bez dechu vůně,
po kterých srdce mé
dlouho tak stůně.
Srdce mé horoucí
pomalu chladne,
poslední jiskřička
do sněhu padne.
51
Vyroste z jiskřičky
lilie nová,
jež v sněžném kalichu
srdce mé schová.
52
OBSAH:
Erotovy úsměvy5
Fantastická láska8
Sakonta11
Vichřice17
Salome19
Milenky z mramoru22
Najady v basinu23
Markýza s bílou parukou24
Za jednou z devíti25
Starý brevíř28
Menuet30
Ballada o bílé paní32
Plavba bez cíle35
ĎablovaĎáblova mince40
Pod dojmem Beethowenovy sonaty45
Kdy duše zpívá47
Tichou cestou48
Ruce50
Lilie ledu51
E: lp; 2006
[53]