DĚTI MÉ.
Byly jste lehkými dosud jako sen ranní
pro víčka přivřená, jako rozpuklý květ
pro mladou jabloni, zlatou lípovou snět.
Děti mé, rostete, zráte – K zemi se sklání
skloněné větve. Větší a větší je tíž.
Větší též láska. Nic nechci pro sebe již.
Budu vždy jako bohatý, poutnický krám:
Pojďte a vybeřte sobě, poutníčci hraví.
Všechnu tu krásu pro vás jen, zadarmo mám.
Budu jak studánka, která úsměvně praví:
Zaberte, hrnéčky hladné spusťte až na dno.
Pramenem lásky se opět naplní snadno.
Budu jak úl váš: Přijďte jen, zvedněte česna.
Všechen med, který mi přála jásavá vesna,
vůněmi zrající léto radostně dám.
Ničeho nechci, jen vedu, pozorná cesta.
Ukáži na směr, jak ruka na křižovatkách,
podtrhnu, pozorný čtenář, glosuji v zkratkách,
úsměšku provázkem bílým potáhnu, strhnu.
Děti mé, koruno žití z dobrého zlata,
tížíš, však nesu tě rád a vím: Na konci cest,
u brány božího města do prachu klesna
odevzdám dobrý dar zemi, radostnou zvěst.
40