U VODOPÁDŮ.
S hněvem a lkáním spousty vod mléčné
z jakési velké nádrže věčné,
skalními duchy s výšiny nachýlené,
řítí se divě přes kolmý sráz.
Zdá se, to bílé rusalky, sešílené
v záchvatu náhlém divého bolu,
střemhlav se vrhají se skály dolů,
o hroty tříští bělostný vaz.
Sladké jich ruce úbělem kmitnou,
když se stěn hladkých bezmocně chytnou,
obloukem šlehne perlový pás.
Po vodách splývá stříbrný vlas. –
Buřičské vlny zbavené pout –
Svobodou náhlou opilý proud.
Vichřice burácejících tonů,
nářků a kleteb, zoufalých stonů,
hněvivých živlů divoký jek.
Duhových barev radostný třpyt.
Výsměšných očí zelený svit –
Vody, jež s těžkou umělců mukou
chorobně chvějnou, zoufalou rukou
o stěny věčna bolestně tlukou.
Žalná jich vzpoura, pohyb a ruch – –
Nad nimi však, rozestouplé v dálný kruh,
s nepohnutým, lhostejným, až mrazným klidem
61
ve svém majestátu, těžké velebě
zachmuřené hory strmí do nebe,
jako nad lkajícím, pracujícím lidem
němý bůh.
62