MELANCHOLIE
Tká měsíc závoj stříbrný nad krajů písně zamlčené,
nad ruce sepiaté, jež marně vroucně prosily,
nad snění drahé poklady, všech smutků hořem ověnčené,
a nad uvadlé květy slov, jež slzy zrosily.
Je duše přístav zamlklý, jejž opustily dávno lodi,
je lesem podzimním, jenž truchlí tolik za ptáky,
je cestou hřbitovní a ztracenou, jíž smutná srdce chodí,
je komnatou, v níž okna vybita a zdrány povlaky;
je příšerným a krvavým snem, děsným, churavého spáče,
rtů zasyčením hadím, zlým, na stupních oltáře,
nevěstkou zestárlou, před puklým zrcadlem jež hořce pláče,
a šelmou krásnou, utlučenou o zdi žaláře...
A jako kvádry černé oceli se noci na vše kladou...
Je marno v křeči poslední tvář hledat’ sokovu:
hvězd za oceány a života a snění za zahradou
zní z věků do věkův a přetruchle zlý výsměch okovů.
48
Tká měsíc roucha stříbrná nad mrtvá století a věky:
za devatery hory Mlčení se nevkročí,
a nikdo nepřepluje tajemství všech devatery řeky:
jsou slzy jenom, celá moře slzí, pro oči...
49