ZDA UNESU TÍHU – Janu Chmelíkovi
Zda unesu tíhu, jež údělem je mi? Zda odolám hrůzám a samot bezcestí? Jak zmíral bych někdy nejtvrdší pod pěstí, jak nesl bych širou tu, smutnou zemi: zda unesu tíhu, jež údělem je mi? Ó, Tajemný Duchu bezpečí, opory! Ať neztřísněn tvořím, jsa dobrý, nelživý, jak všední den prostý, vždy dělník poctivý, své srdce – své všecko! – vždy plné pokory... Dej síly mi, dechu, dej tvrdé přísnosti, mé očisti zraky a veď vždy ruku mou, má duše buď zářnou, dalekou oblohou, a srdce mé zlatým buď ptákem volnosti! Dej znamení snům mým a cestu pro ně vol, a rozežhni hvězdy svých tajuplných drah, 9 sláb’ abych nebloudil a zchudlý v temnotách, zem’ rozezni v hrudi mi hudbou, s pólem pól, zem’ záhadnou, marnou, jež slzou vždy je mi, jež z božího oka v hvězd zlatý padla prach, zem’ člověka, lidstva na slunných výpravách, zpěv víry milionů, tu širou světla zemi: ať nejdražší slova mi zvoní srdce dnem, ať tvoření znojem jdu, sladkou moudrostí, hloub’ statečně měřím zla, zmaru, věčnosti, ať smutek můj v posled vždy vyzní souzvukem! Zda vyslyšíš vždycky a s milostmi všemi, bych odolal hrůzám a samot bezcestí? Jak zmíral bych někdy nejtvrdší pod pěstí, jak nesl bych širou tu, smutnou zemi: zda unesu tíhu, jež údělem je mi? 10

NOVÝ VĚK Eduardu Vojanovi
Životem vzývám věčnosti marnou slávu, zraků svých hodinou jitřní a všech tužeb smíchem, v zrození vteřin srdce své koupám, hlavu, udiven člověkem, díly a ctnostmi i hříchem. Vichřice všech úhlů země zavály v srdci mém: s nejvyšších temen křídla se zvedají blankytem. Jitra jak pluky s požáry přílbic zlatých přes černé stráže lesů vpadají do mlh kraje, nad plášti rudých mračen, po horách rozevlátých zpěv srdcí nových zní, korouhev bílá vlaje. Pohledy jejich jsou úrodným, sladkým semenem, radostmi: klíčení, růst a sluncem zalitá zem’. V širokém oddechu polí tuchy zrání, oblohy modrem je zaváto tisíce zraků, s rozkvetlých lučin nadějí, snův a přání za loďmi oblaků sta vzlétá bělostných ptáků. 11 Na hvězdách zavěšen úsměv – věřících srdcí snem! –, na něm, jak na boží dlani, zem’ letí bezmeznem. Veleměst echa akordy varhan plynou, o noci černou spěž vášně jak do zvonu bijí, pohlaví osudnou, bezdnou nad hlubinou deště hvězd tajemných půlnocí proudem se lijí. Těla žen zahrad vůněmi do věčnosti se strou: země střed dokořán, rozezněn hudbou kosmickou. Touhy jak větry s časnými tuchami jara přísliby zvoní a poledny vítězných příští, brázdy a města – jediná píseň jará! – odvahy výzev hrdý v obrovském zápasišti. Jako by duhou, zářící věčně, vesmír byl spiat: pro vteřin čarovnou marnost chce žít’ se, dobývat’. – Pohoda rukou šťastná! Vůle a činu! Přesladkou tíhou tvoření země zadýchána! Na krutém, prostorem vrženém zániku stínu života útěcha hvězdami na věky psána: 12 ohlasy lidstva tvůrčí nedají srdci lhát’, nedají zhořknout’ a zemdlít’, nedají nikdy spát’. Životem vzývám věčnosti marnou slávu, zraků svých hodinou jitřní a všech tužeb smíchem, v zrození vteřin srdce své koupám, hlavu, udiven člověkem, díly a ctnostmi i hříchem. Vichřice všech úhlů země zavály v srdci mém: s nejvyšších temen křídla se zvedají blankytem. 13

MEDITACE JITŘNÍ
Staletých houslí jsem ozvučnou deskou, propastí tónův a tajemství echem, záhadný kráčí hráč duše mé stezkou, živen mou krví a živen mým dechem; severních moří jsem duhovou treskou, tropických pralesů hedvábným mechem, volnosti otrok, již srdce mé tká si, oblaků bratr a dobrodruh krásy. Slyším tě, slunce mé, na horách zpívat’, chvěji se travami, zrcadlem řeky, tvoji mám sílu s dny radostně splývat’, s úžasy vteřin a roky a věky, moudrostí věků tvých umím se dívat’, úrodný klín jsem a úsměv jar měkký, praútvar vyvřelý – neznám jenž vyvstal – v jitřní tvé nádheře vyrůstám v krystal. 14 V zápasy vybíhám pro pocit věčna! Prameny věčných míz žilami zurčí, pevná je ruka má, lačná a vděčná za vše, co osudu rozmar jí určí: hoří jí ve dlani dráha hvězd mléčná, úzkosti zabijí rozkoší tvůrčí, rozdvojí moří hloub’, skal blýskne massou, ve štolách bolestí zbohatlá krásou. O Tobě, paní má, srdce sní žízeň, bouřlivé krve mé ohnivá vína! Probdělých nocí hvězd bohatou sklizeň do zahrad rozkoší zrádného klína hází Ti touhy mé bezmezná trýzeň, která se ocelí do srdce vtíná. Vztyčena výšemi azuru všemi, poledny rovníku líbáš mou zemi. Země mých vítězství, pokladů, práva! S jediným zákonem volnosti, krásy! 15 Jediná vůle v ní výská si dravá: nade vše, přes všecko v sluneční pásy, v přerodův očistných podnebí žhavá, v území nádherné, veliké rasy! Země má, slíbená, věčnosti části, domove, kletbo má, nejsladší vlasti! Slyším tě, slunce mé, na horách zpívat’, chvěji se travami, zrcadlem řeky, tvoji mám sílu s dny radostně splývat’, s úžasy vteřin a roky a věky, moudrostí věků tvých umím se dívat’, úrodný klín jsem a úsměv jar měkký, vjíždím, vzňat rozkoší – podkovy zvoní! –, do bílých dvorců snů na bílém koni! 16

BÍLÝ PTÁK
V skepse nelítostné, vytrvalé smíchy, které zákeřnicky, zrádně radost umučí, Tvého těla hoří nezrozené hříchy, vášnivé a opojivé nahé náručí. V nervech opilých se slavné modro klene, píseň vítězná, mých fikcí moudrý zrak. Jako plachta na moři, v té dálce otevřené, Tvoje bílé tělo svítí, vášní rozzářené, v modru mého mládí bílý pták. Na silnicích žhavých, pozdravy jež nesly prapodstaty bytosti mé dálkám zlým, nohy moje v zbožném zanícení klesly, když Jsi zradit’ přišla tělem vítězným. Kraj se rozezpíval sladkou písní zrání, zlatem pole plálo, zlatem hořel mrak, slunce k nohám Ti se vrhlo, moje paní, neboť bílé tělo Tvé je samo milování, v modru mého mládí bílý pták. 17 Růžence všech bolestí se modlím žhavě na památku těla Tvého vzácných linií, jejichž píseň písní mořem zpívá v hlavě, v nervech zvony hlaholí a hlavu zabijí. V nahý klín Tvůj kladu svoje posvěcení: srdce horké, báseň věčna, čistší nad oblak. Tys’ hor lstivý sráz a plodných rovin snění, žhavě rudá skvrna v šedi každodenní, v modru mého mládí bílý pták. Pláčí-li v dny moje ruce ukované, ukovaný mozek, srdce, zotročený vzlet, v iluse a touhy z věčné krásy stkané, z tvůrčích rozkoší a věčně nedostupných met: rozsvěcuješ, svůdná, ve tmách světel moře, v kterém utonulo srdce, bludný vrak, nahá přissáváš se vroucně teplem zoře, Tys’ to, dotek věčna, soucit, rozkoš, hoře, v modru mého mládí bílý pták. 18

ZNÍT’ HUDBOU MĚLA...
ZnítZnít’ hudbou měla slova má, že oči Tvé mne zlákaly, že hlavu štěstím zpily, srdce zahubily – a že plakaly... Chvěl půlnocí se něhy pláč... Kdos’ marně volal nocí tou: jen olše hovořily, měsíc stoupal bílý černou za vodou. V dní požárech se brodil zrak. Hruď rozkvétala tuláka: zas’ modrem kvetly hory, táhla za obzory sněžná oblaka! 19 Les zahučel a vůní dých’, mé srdce modru kývalo! Sta písní ptačích vzkvetlo, bílé, žhavé světlo na všem zpívalo! Kraj barvami se rozepěl, kraj barvami se zpovídal! Z hor kdosi v kraj se díval, plnou hrudí zpíval, do barev se smál. Vše pro lež krásnou očí Tvých: že marností mne zlákaly, že hlavu štěstím zpily, srdce zahubily – a že plakaly... 20

SLOVA TVÁ...
Slova Tvá, mince ze zlata, ražena sladkým smíchem! Vše bylo štěstím, nikdy hříchem, poledním jasem – Celá zem’ bájí a snem, úžasem... Slova Tvá zasněná, nějakých dálek ozvěna, zvonila v srdci mém stříbrným léta oblakem: Nezapomeň... A když den zhasl v očích Tvých – na horách sněhy plály –, nějaké smutky rty zamykaly: že nutno nelkat’, zpříma stát’ a – nečekat’ na návrat... Slova Tvá, sotva dech, 21 zmrazená na Tvých bledých rtech, zavála vlhkou mhou soumračnou, truchlou krajinou: Nezapomeň... A když jsem hořel vášněmi – Tys’ tomu chtěl, můj bože! –, milenek opouštěl sněžná lože, zpíval a plakal, přísahal, věřil a lhal, miloval: slova Tvá horoucí, poklady lodi tonoucí, padala duší mou, půlnoční, smutnou hlubinou: Nezapomeň... 22

STÍNU
Kolikrát rozkoší tíhou nebe se prolomilo? Kolikrát bůh nám dobrotivě pohrozil? Co zemí neobjevených nám v duších snilo, a kouzly tvými jat, ach, kolikrát na slunných jejich pobřežích z Tvých rtů jsem pil? Beránků zasněná stáda pastvinou nebes táhla, lesy nás k hrudi udýchaně přitiskly, má ruka nejhoroucněji po Tobě sáhla a byla’s má, a byla’s má tělem a duší a očima, nad Tvými ňadry když zuby mé se zablýskly. Všady jsme nesli svá srdce jak milý dar s pouti, svěcený slavně o zpívané, velké mši! Konce Tvé lásky nemoh’ jsem ani dohlédnouti: všechno, všechno jsem dal, 23 a přec tak málo miloval pro věčnou slávu těla, pro úsměv na duši – Vesnice, města a lodi, prosté vozy, vlaky: Království boží! Královno, králem jsem byl! Jezera slzí se rozlila Tvými zraky, jezera hluboká: srdce své, to srdce člověka, kotvou jsem zlatou na jich dně navždy zakotvil. Kolikrát, přepaden smutky, plenil jsem Tebe, sebe, v majáky ilusí posměchem, hořem bil? Unaven k smrti, kdy vše jen mrazí a zebe, a pláčem jat, ach, kolikrát po Tobě, Stíne, tiše jsem rukama zalomil? 24

BRATRSTVÍ SMUTKŮ
List padá za listem jak krve krůpěje, jíž hrozny nadějí se posléz’ nalijí, do rytmů kroků dní pták jeden nepěje, jen smutků bratrstvím se oči zalijí... V chvat hodin střemhlavý a v poklid slunných dní, v snů brány duhové a v nadějí všech vzlet tmou padne bezhvězdnou, samotou půlnoční a tíhou bezměrnou zlých, dlouhých, dlouhých let! A oči vypálí jak požár prérii, jež květy zpívala a barvou zelenou, a vpadá lavinou a prudce dobijí v sny duši zakletou a k smrti zemdlenou. A věčně obchází – tvář bílou, z mramoru! – svých očí dýkami vznět každý zabijí, vzplát’ zoři nedává v tmách pustých obzorů, své ruce přepevně kol hrdla ovíjí. 25 Ó smutků bratrství, jež čekáš u dveří a v nocích pod okny, když hvězdy zemřely! Tvůj pohled přepadá, v střed duše udeří, a člověk umírá, tvá náruč sevře-li... Ó smutků bratrství, jež stoupáš na můj práh a navždy usedáš – s mým srdcem ve dlani! – Je ticho strašlivé a hoře v samotách, do cest mých ztracených zní marné volání..volání... List padá za listem jak krve krůpěje, jíž hrozny nadějí se posléz’ nalijí, do rytmů kroků dní pták jeden nepěje, jen smutků bratrstvím se oči zalijí... 26

TULÁCKÉ SRDCE Janu Štursovi
Dešť kapkami se vpíjí do zoraných polí, s oblohy splývá šedivý a smutný šat, tulácké srdce ztichlo mlčením, jež bolí, a dálek prázdnotou a osaměním lad. Stokrát si výsklo a se zemi cele vzdalo pro marnost rozkoše a opojivý vznět, zdiveno nad vším plálo, slunce milovalo, básníkův utajených cudné kouzlo vět. Plýtvalo úsměvy za tichých kroků rána, dřív’ nežli slunce vyšlo chtivě rosu pít’, v oblaka volalo, v oblaka roztoulaná, a přišlo se hvězdami noci probloudit’. Nad mořem plakalo svou bolest zotročení, dnů zoufalých, kdy víra dávno mrtva je, 27 vítalo s jásotem nad mořem vykoupení pro vše, co vyroste, pro vše, co uzraje. Mlčení věků, země, věčna mrtvé rety, žen milování nejprudší a marnost, lsti, vše osamocením v něm vzrůstalo a lety na píseň údivu, na píseň bolesti. Ty srdce, velké vždycky, opojené sněním, volá-li modro tě a dálka, krev a zem’, ty srdce, nepokojné touhou, velkým chtěním, ty srdce neklidné a žhavé v těle mém: dnes mlčíš... Dešť zas’ bije do zoraných polí... S Hamletem horoucně teď toužíš spát’ jen, spát... Ty ztichlo’s ulekaně, mlčením, jež bolí, a dálek prázdnotou a osaměním lad. 28

VÍTĚZSTVÍ KŘÍDEL
Pode mnou víří melancholická Země... Sbohem jí dává poslední dotek křídel, které se chvějí touhami dálek němě, hýřením světla slunečních bílých zřídel. Po mořích světla rozlitých proudným zlatem, na smělém čele samoty žhavý rubín, rozpínám křídla, hvězdnatým pokryt šatem, bezjmenný odlesk věčnosti temných hlubin. Ševelí listím pokojný spících oddech... Prokletí slova vyryta mají v skráni: nebyli nikdy na ticha vzácných hodech, nevznesli nikdy k hvězdám svých toužných dlaní, průvodů hvězdných nezřeli k sluncím stoupat’, tajemné ticho přeslechli věků řeči, nekvetly dálek záhony rudých poupat, ve kterých srdce v zbožnění sladkém klečí. 29 Básníkům žehnám, po hvězdách ruce vzpiali, odvahu měli, jediné světla děti! Věčnosti úsměv, tajemnou zrozen dálí, vítězství hvězdou zápasem jejich letí. Milencům žehnám, rozkoše chvil již pili z pramenů zemí, času kde hodin není, marnosti cesty marností vykoupili nejkrasší, bílou – milenci očištění! Shozena pouta, rozkvétá dnů mých hluše, obzory nízké nemučí smrti strachem, věčnosti výzvou poliben na dno duše, do výše vzlétám, kosmickým povát prachem. V hrudi mé nástroj zázračný již se rodí: v tisíci strunách slunečné prsty bloudí, v tisíci strunách větry se dálek brodí, vítězných křídel vítězná píseň proudí! 30 Závratnou hloubí do výše přímo stoupám, lhostejný na smrt, hlavu-li cestou srazím: zpívá můj nástroj, v oblacích čelo koupám, srdce své celé v sluneční krater házím! Všechny mé slzy pršely v náruč květů! Zoufalství cesty zabito leží ve mně! V ústrety letím dobytých nových světů! Pode mnou víří melancholická Země... 31

NAD ROVEM BÁSNÍKOVÝM
Er lebte, sang und litt in trüber schwerer Zeit, er suchte hier den Tod und fand Unsterblichkeit. Nápis na hrobě Kleistově ve Wannsee.
Jde básník životem jak oblak modrou hloubí, jež zvonem obrovským se klene nad zemí, jak jitro zrosené, s nímž ledy hor se snoubí, jak moře bouřlivé, jež rve se s hrázemi, jak ticho pralesů, v nichž tajemství spí věčná, jak bolest největší a touha nekonečná. Co v lidstvu nevidoucím mlčí, nezjeveno, jak země ve hlubinách vzácné krystaly, co z věků do věků se chvěje, bezejmenno, jak přízrak neznámý v tmách náhle vyvstalý: svým srdcem zachytí a zbožné ruky gestem, kněz moudrý, pokorný, jenž stal se věrozvěstem. 32 Je snem a odvahou, jež po klidu se neptá, jeť celý jeho život jedna výprava, vždy věků přední stráž, dík za vše v prázdno šeptá a v samot vteřinách boj krutý vyhrává: je žírnou rozkoší, jež zrozena je pláčem, a nových osudů je smělým zažehačem. A pusté pochyby, jež blesky rudě planou, rtem duše přežíznivé lačně vypíjí, je srdce jeho věčně otevřenou ranou a rudým náručím, jež horce ovíjí, je studny zrcadlem, jež temnem hoří skvělé, pro duše žíznivé a cestou osamělé. A do cest nejistot a probíjení, zmatků – nechť městům naslouchá neb písním obilí, nechť život slavností je velkonočních svátků, nechť ztracen v samotách si zoufá zpozdilý – jak kletba opojivá, štěstí krutá sázka mu Žena vstupuje a Pohlaví a Láska. 33 Kříž světa celého v svém udivení nese a vděku nečeká a s tichem hovoří... Tu duše, naplněna po kraj, zachvěje se, a hvězda vykoupení čelem zahoří: v té chvíli požehnané, v ovládnutí smělém je krásné jeho slovo učiněno tělem! A zpívá do věků jak srdce nekonečna! Vždyť vroucnost poslání v své celé dílo dal! A život prohrál-li by, básník, dědic věčna, Jí, Nesmrtelnosti své, nikdy neprohrál! Jde básník vznícený, jenž s hvězdami se snoubí, jde krásný životem jak oblak modrou hloubí. 34

SOUZVUK NEKONEČNA
Jsem v stínech ztracen v tichu pod hvězdami. Je tajemstvím a smutkem ticho věčna... Mlh stříbrná jsou roucha nad vodami a nad bolestmi souzvuk nekonečna. Loď duše mojí dlouhé pluje míle, mé srdce do daleka s přídy hledí, bdí mlčící a v zbroji sněhobílé... Tma horizontů váhá s odpovědí. Stesk bledou rukou po duši mé sahá... Jak v bílých plachtách hvězdy, hvězdy hoří! Z tmy vystupuješ zářící a nahá jak měsíc němý nad hloubkami moří. A slavnost světla touha moje světí! Dám na nejvyšší stožár vlajku Tvoji! Zní praskot stožárů, loď ptákem letí, mé srdce na přídě bdí v bílé zbroji. 35 A žasu žalm Tvé kráse zpívá vděčně! Zní praskot stožárů, loď letí ptákem: Buď pozdravena, Ženo! Byla’s věčně a věčně budeš trůnit’ nad zázrakem! A věčně zrazovat’ a věčně vracet’, blesk bouře slepé nad úrodou léta, z nás tvořit’ otroky a peklem splácet’, z nás tvořit’ básníky a krále světa! Jsi nad slávu a nad záplavy zlata, a věčně vzdálena, přec’ věčně ve mně, půl nevěstka, půl nejkrásnější svatá, a smysl první Života a Země! Ty’s bez hranic a prostoru a času, Ty’s štěstí – iluse a marnost věčná – ty’s úsměv soucitu a krásy, jasu, ty’s propast hrůz a souzvuk nekonečna! 36

BÍLÉ DVEŘE
Za bílými dveřmi sluncí chorovody: nahých ňader rozzpívané mramory hoří v zlaté obzory, za bílými dveřmi, za bílými dveřmi lásek hody. Nahá těla bílá – srdcí meteory: kosmem víří bezúčelným, prázdnem, tmou, věčnost nesou zářivou, nahá těla bílá, nahá těla bílá, štěstí hory! Země jeden plamen, věčné světlo rána: kytky smíchu v křižovatky hází cest, na slzy, stesk, na bolest, 37 země jeden plamen, země, země, země milovaná! Nad bílými lůžky díků chór zní vděčný: za to moře pokrytství a sladkých lstí, za to moře bolestí, nad bílými lůžky, nad bílými lůžky souzvuk věčný... Za bílými dveřmi něha pláče tklivá: nekonečnem, nekonečnem jak by zněl sladký nářek srdcí, těl, za bílými dveřmi, za bílými dveřmi země zpívá... 38

O VĚČNÉM LÉTĚ SNISNÍ DUŠE –
O věčném létě sní duše má, srdce mé, hlava, o klenbě úsměvů zářící, nesmírné: věčného tvoření pokorou stoupá k ní sláva, v propasti věků a zániku vesmírné... V dějinách napsaných hvězdami učím se čísti: slzami tišiti bouře, bezvětřím plout’, toužit’ a nemilovat’, žíti bez nenávisti, pohledy duše své věčností promítnout’; závěsy pestré snů z osnovy ilusí tkáti, přes hroby lásek jít’ v náručí nová žen, pro ňader jejich pohostinost však neplakati, poznání střelou až do duše zasažen; bezhvězdným nocím myšlenek okna nezavírat’ – ptákům, jež přilétnou křídly v ně divě bít! – moudrosti truchlivých navečerů pěnu sbírat’, když bylo pohár dní do dna až vyprázdnit’; 39 na břehu moří být mušlemi, v nichž zpívá země, továrnou tisíců rukou a kovadlin, znějících slávou života tvůrčí přetajemně, jedinou v středu marností, hoře a vin. O věčném tvoření létě sní duše sen prostý: smířena nade vším krásou, úsměvem bolestí, přese vše vyklenout’ hvězdami pobité mosty, po nichž jde souzvukem až do bran věčnosti! 40

VĚŘÍM...
Vidím je posud... Oba. Věrně tak po věky jdou... Dávno jich nevidí doba, oděné nahostí nádherou. Jej vidím stkaného z ohně a krve a svalů, ji vidím stkanou z ohně a krve a něhy: královnu královen, krále králů, nahosti sněhy. Oči mé pátraly všady, oči mé zmíraly hlady: hruď jeho klenba je země celé, bije v ní srdce touhy a vášně a činu, jako kladivo o kovadlinu, jako kladivo do ocele. Srdce mé volalo do deště smutků, do černých mramorů nocí, do zármutků: 41 vyšla mi v ústrety, jak měsíc mrtvým zátokám, vzdušnými tanců kroky, s nahými, rozzpívanými boky, v písku mého srdce snů drahokam. Vodotrysk plamenů lůno její bylo, tmy nekonečna zapálilo, ze sluncí největších, z největších hvězd v krvavé souhvězdí lásky se slilo. Ňadra její z bolestí mých a snů jsou vytesána, krve mé hladem jak moři oblita, prstů mých poklady a rtů mých manna, srdce a duše mé ulita. Ňadra její jsou dva bílé dvory, za nocí smutných kde rozsvítili, aby těm, kteří přešli strže a lesy a hory, hlavám umdleným vším, ach, vším, domovem byly... 42 Vidím je posud oba... Jdou... Jako když země v pravěku bez hříchu byla člověku jedinou lásky nádherou. Vidím je opouštět’ století tlící, věčné a věčně se milující: v sutinách kosmických světů hoří věčného jitra krvavě zlatou zoří, a jejich nahá těla, kosmickou hudbou provroucnělá, bělosti andělských křídel, šlehají blesky slunečných, věčných zřídel! Na kolenou, čelo až k zemi, se skláním, v samotě rozjiskřené krve světélkováním. Slova jako by zakleta v úzkost jednu: tu tíhu milosti, hoře a bolesti že neuzvednu... Duše má, olovnice, vesmíru padá ke dnu... 43 A jako kdysi mne „Věřím v Boha“ nejdražší učila bytost tišící rány, pokorná sestra Sedmibolestné Panny, modlím se soumrakem dní, modlitbu jedinou, poslední: pohledy, které jak věnce z květů na dráhy vrhám kosmických světů, rozkoší tvoření, práce únavou, života vírou jásavou, života radostmi, které lhou, bláhovým zářením všech snů vznešených, objetím hodin zlých, nezrozených slov nádherou v srdci zakletých, pohrdou, pýchou, studem, odpuštěním, bytosti celé zvonů zněním, na prahu němé, zamčené věčnosti brány tolikrát oklamaný, na srdci, na duši bolavý: „Věřím v Pohlaví“... 44

ULICE
Co je sláva? Že lidé o nás říkají mnoho hloupostí. Gustav Flaubert
Bratrovi
Není to nenávist zraků s hořícími střechami snů, ani ne hlomozná výzva podobná třesku zbraní, jimiž se po vás obracím v bezbarvém toku dnů, v teskné hře nadějí mdlých, blýsknuvších sotva – uhaslých, ne slova jak z praků vržené kameny, ne hořkost ani; není to plazivý pohled zotročené maškary dní, povodeň pokorných díků za letmá povšimnutí, práce mé, hry sladce smutné, jediná meta, poslední, ne sýpek srdce úroda, ne sláva mého národa, ne kleteb laviny, nižádné veliké, vroucí hnutí:.. 45 ale klid opovržení nad vašich objetí hrou, zotročující, úlisnou – s věrností chrtí, pokořující a tak jako dešť ropuch obludnou; nad žárem citů vylhaným, nad heroismem mdlým, nad vašich rtů pocelem smrti! Maškarou pro všecko učinili jste slávu svou! Umělče, z bratrství ulic navždy vyloučený blýskáním v obzorech duše, výzvou osudnou, křižovatkami nervů jdoucí po boku tisící ženy, snů bludičkami veden tmou, v níž jenom bezectní zahynou, jak panna před nocí lásky roztoužený, ty, dítě veliké, utěšující ruko, jež v slzách zbělela, zoufalstvím podaná, vraždám a smilnostem, osudu šlehům, disonancím i věčnému návratu nadějí, dobra, zla, jež jako loďstvo bojovné za zvuků hudeb v slávě dne znova se navrací k zeleným rodným břehům; 46 oblaků bratře a větrů, moří, nevěstek, dechu velkoměst, žíznivé zrno v zapomenuté brázdě chudé, zrcadlo oceánů s obrazem hvězdných a bezpečných cest, tisíci pouty ulic jat, tisíci pouty s nimi spiat: Nezapomeň a nevěř! A dobře ti bude! Tvá sláva je tvá samota. O krásné slovo zápas, tvar! Je tokem hvězd, do něhož hvězdář jen nořit’ smí vesla! Silných jen duší, osamělých a smělých je to dar! Svědomím vždy je tvým, aby tě k metám nejvyšším křídla tvá šťastně a vítězně nesla! Klidna buď duše tvá, kliden tvůj pohled jak ptáků let, kteří se vracejí ze zemí cizích pod rodné krovy: ozvěnou času, jak znamením na pochod statečných čet, v ústrety dej se hodinám všem, stvoření dojat úžasem, pro hořkost zklamání, smutků slzy a pro zápas nový! 47

MELANCHOLIE
Tká měsíc závoj stříbrný nad krajů písně zamlčené, nad ruce sepiaté, jež marně vroucně prosily, nad snění drahé poklady, všech smutků hořem ověnčené, a nad uvadlé květy slov, jež slzy zrosily. Je duše přístav zamlklý, jejž opustily dávno lodi, je lesem podzimním, jenž truchlí tolik za ptáky, je cestou hřbitovní a ztracenou, jíž smutná srdce chodí, je komnatou, v níž okna vybita a zdrány povlaky; je příšerným a krvavým snem, děsným, churavého spáče, rtů zasyčením hadím, zlým, na stupních oltáře, nevěstkou zestárlou, před puklým zrcadlem jež hořce pláče, a šelmou krásnou, utlučenou o zdi žaláře... A jako kvádry černé oceli se noci na vše kladou... Je marno v křeči poslední tvář hledat’ sokovu: hvězd za oceány a života a snění za zahradou zní z věků do věkův a přetruchle zlý výsměch okovů. 48 Tká měsíc roucha stříbrná nad mrtvá století a věky: za devatery hory Mlčení se nevkročí, a nikdo nepřepluje tajemství všech devatery řeky: jsou slzy jenom, celá moře slzí, pro oči... 49

ŠTĚSTÍ ZRAKU
Mé oči smavé zahrady kol vsí a v středu měst: dlaň tajemná v ně hodila svých sluncí světla, v jich květy vyplakat’ se dala miliardám hvězd, snem obtížila každou ratolest, v ně ptactva nadějí se z dálek hejny slétla, jich středem kráčí, z hlubin nekonečna, touha věčná... Mé oči teskné hřbitovy, kde úsměv zkameněl: je země prokleta i lidstvo, vzlet a bytí, zvon srdce, ten, ach! marnou láskou zněl, jest úzko z duší, srdcí, slov a děl, je půlnoc nejhlubší a marno někam jíti... Vzdech kosmu stoupá k hvězdám nekonečný: smutek věčný... Mé oči vroucí modlitby, snů duše tichý znoj: svých díků obětmi se za vše srdce koří... 50 Pro zázrak paprsků, sny tvůrčí, lidstva nepokoj, pro smutky lásky, oblak, souzvuk, boj, pro marné štěstí života mé slzy hoří za bílých polední i za soumraků štěstím zraku! 51

BOŽE, STVOŘITELI –
Z pravěků tmy odkaz nejkrutější, sladký jako manna, prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný! Lživá jsou poledne ctností, prolhaná přetvářek rána: hvězdami, pokořením, slzami, nadějí jsou dary Eviny... A její klín – Bože, Stvořiteli, mne, mne k sobě zdvihni! – středem je milosti Tvojí, moudrosti, stvoření Tvého věčným snem, zhaslých hvězd labutí písní, života ničivou výhní, věčnosti slitováním, úsměvů hrobem a tajemství pocelem. Žebráků všech hodem vytouženým, chlebem země, solí, v žalobě okovů věčné jediným, nejhlubším vzlykem radosti, pralesy krvavých smutků, ranami, které nepřebolí, pláčem a ponížením, šílencův ubohých modlitbou úzkostí. Do vteřin mých – květů zdivočelých – rozhozených žitím, stříbrem mi napadá rosy, napité svitem Venuše, srdce své, opilé štěstím, jak zralý plod pukat’ cítím, a ruce vidím něčí, ohnilé ruce dvě, sahat’ mi do duše... 52 Živote můj! – Tíha bezeměrná hlavu tísní, drtí, krajinou srdce boj běsní – na věčné časy bez míru: Evo, zvíře, duše má! pláči a jásám životem, smrtí – Bože, Stvořiteli, Ty a já, srdcem jsme země, vesmíru, bijícím zvonem k slávě poražených, odpuštěním a hranou nad lány květů divokých – pro všechny jsoucna vteřiny: z pravěků tmy odkaz nejkrutější, který chutná mannou, prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný! 53

DEŠTĚ VĚČNÉHO JARA
Země se jimi zachvěla – srdce dokořán: pršely zlaté hvězdy se všech, se všech stran, šlehaly plameny z pólů bran; letěly hrudí stříbrné zvony, tančících vlasatic miliony, zůstala země stát’, řeky stály: polibky žhavé, polibky sladké, mladost mou rozplakaly... Světelným mořem hodiny dvanácté hudba zní do bojů vesele jdoucích dní: melancholická hudba poznání... Světelné moře nám v oči slzy hází, objetí nové a nové nás vyprovází, prapory, věnce – na každé věži: polibky žhavé, polibky sladké růžemi srdcem sněží! 54 V dalekých obzorů hřbitovech budou světly plát’, a jako západy plné krve a zlat posledním teplem hřát’, do kopřiv padat’ a uschlých malin, života smutných do rozvalin, padat’ a zpívat’ – ještě – ještě –: polibky žhavé, polibky sladké, věčného jara deště... 55

ŽENY
Vám všem spí v očích teskná krása moří s hvězd pláčem na vlnách a dálek sudbou, mha horizontů světlých štěstím hoří a věčně naivní a slastnou hudbou. Mé náručí je vyzdobenou branou a každá bolest vroucím uvítáním: jste rozjitřenou, ověnčenou ranou a slzou hořkostí a sluncem ranním. Nechť v slávě poledne jdu středem klasů, či ticha splavy mrtvých slyším časů, vás s výspy žití hledám v nedohlednu: vám všem spí v očích teskná krása moří, jen pro ně – nekonečné! – srdce hoří a prachem stříbrným jim padá ke dnu... 56

EVROPA
Do duše nejkřišťalovějších saháš pramenů rukama krví a zločinem potřísněnýma... Zmarem a zkázou, v šíleném víru plamenů, krvavý obzor strašlivé noci hřímá... Zástupy smutků na tebe vrhají černý stín, v kamennou masku tváře prokletí marnou výzvu, kletbami, jako lávou vyvřelou země ze hlubin, na věky věčné ti vpalují potupy jizvu. Veliká nejsi, heroická, jsi jen bez studu: souhvězdí ducha a krásy snů v gestu tvém není, tvůrkyní nejsi ty velkého lidstva osudu, velkých snů nejsi zánik ani znovuzrození. Ze spěže srdcí velkosti desek netepeš s odrazy vesmírných světel a slavného znění: malátný zástup spoluvinných, v očích bídu, lež, v ústrety zchudlí jdem’ novému pokolení. 57 S tajemným hovorem krve a s touhou prastarou, o věčném poledni lásky a milosti lhoucí, odvěkých ohlasů úpaly, jako Saharou, půjdeme žízniví věčně, duše nevidoucí... Věkům, jež letí jak ptáci pod jižní souhvězdí, kde vláhy slunečných dešťů klíčením voní, oddechu neskýtáš nejvyšších vrcholů zdí, úsměvem zahrad, v nichž života radost zvoní. Duším, jež vypluly heroů hledat’ novou zem’, – s hvězdami v plachtách a rahnech a stožárech pluly! – zemí ty nejsi zaslíbenou, nejsi domovem, aby se barvami duhy nad ní rozklenuly. Srdcím, jež ohnisky věčných, světelných zřídel jsou, průtrží mléčných drah, hymnou o svítání, pokory nejsi mlčením a hlavou skloněnou, milostem vděčně nastavenou bílou dlaní... 58 Hlubokou půlnocí krve a bídy slepá jdeš, půlnocí bez hvězd a s hrůzami vražed v patách... Jako by kdosi nad jitry, kterých nenajdeš, velikou oponu smutků na věky zatáh’... 59

RODNÁ ZEMĚ Pavlu Sulovi
Jako by udeřil na zvon, století mávla perutěmi, srdce se rozzvučelo – rána za ranou. V soumracích krve se blýsklo krajinou nad věžemi, skeptický poutník, duše má, žíznivě líbá zemi, rodnou zemi, osamělou jak ostrov a hrdou, rozkvetlou, nejkrasší mezi všemi. Pohledů jiskření smělé – křemenů záře o poledni – prolnulo tvrdé skály – srdce za srdcem. Duše má, netřeba zoufat’, že přec’ se nerozední: zahynou zbabělí, třtiny, nepotřební a bědní, jenom bědní: jako loď nocí bez hvězd dospěje rodná zem’, duše má, slávy ke dni. 60 Mizivý jedinec, pleva, do toku věků zírám němě: srdce se rozzvučelo – rána za ranou. Kořeny rodné, odvěčná pravlast má, mluví ke mně... Po Tobě tesknívám prostě, tklivě, vždycky jsi ve mně, celá ve mně: skeptický poutník, duše má, žhne krví Tvou, jediná, rodná země! 61 OBSAH: Str. Zda unesu tíhu –9 Nový věk11 Meditace jitřní14 Bílý pták17 ZnítZnít’ hudbou měla...19 Slova Tvá –21 Stínu23 Bratrství smutků25 Tulácké srdce27 Vítězství křídel29 Nad rovem básníkovým32 Souzvuk nekonečna35
[63] Str. Bílé dvéředveře37 O věčném létě sní duše –39 Věřím...41 Ulice45 Melancholie48 Štěstí zraku50 Bože, Stvořiteli –52 Deště věčného jara54 Ženy56 Evropa57 Rodná země60
[64] RUDOLF KRUPIČKA ZLATÁ KOTVA VII. kniha Zlatokvětu. Vydal nakladatel Fr. Borový v Praze ve 1200 výtiscích v úpravě V. H. Brunnera. Vytiskla Grafia v Praze typy Bernhard antikva a svázal Ant. Jelínek v Praze 1918
Týž autor vydal roku 1915 nákladem „Moderní Revue“ komedii „Velký Stil“, jež byla celá zabavena.
E: ts; 2006 [66]