TULÁCKÉ SRDCE

TULÁCKÉ SRDCE Janu Štursovi
Dešť kapkami se vpíjí do zoraných polí, s oblohy splývá šedivý a smutný šat, tulácké srdce ztichlo mlčením, jež bolí, a dálek prázdnotou a osaměním lad. Stokrát si výsklo a se zemi cele vzdalo pro marnost rozkoše a opojivý vznět, zdiveno nad vším plálo, slunce milovalo, básníkův utajených cudné kouzlo vět. Plýtvalo úsměvy za tichých kroků rána, dřív’ nežli slunce vyšlo chtivě rosu pít’, v oblaka volalo, v oblaka roztoulaná, a přišlo se hvězdami noci probloudit’. Nad mořem plakalo svou bolest zotročení, dnů zoufalých, kdy víra dávno mrtva je, 27 vítalo s jásotem nad mořem vykoupení pro vše, co vyroste, pro vše, co uzraje. Mlčení věků, země, věčna mrtvé rety, žen milování nejprudší a marnost, lsti, vše osamocením v něm vzrůstalo a lety na píseň údivu, na píseň bolesti. Ty srdce, velké vždycky, opojené sněním, volá-li modro tě a dálka, krev a zem’, ty srdce, nepokojné touhou, velkým chtěním, ty srdce neklidné a žhavé v těle mém: dnes mlčíš... Dešť zas’ bije do zoraných polí... S Hamletem horoucně teď toužíš spát’ jen, spát... Ty ztichlo’s ulekaně, mlčením, jež bolí, a dálek prázdnotou a osaměním lad. 28