EVROPA
Do duše nejkřišťalovějších saháš pramenů
rukama krví a zločinem potřísněnýma...
Zmarem a zkázou, v šíleném víru plamenů,
krvavý obzor strašlivé noci hřímá...
Zástupy smutků na tebe vrhají černý stín,
v kamennou masku tváře prokletí marnou výzvu,
kletbami, jako lávou vyvřelou země ze hlubin,
na věky věčné ti vpalují potupy jizvu.
Veliká nejsi, heroická, jsi jen bez studu:
souhvězdí ducha a krásy snů v gestu tvém není,
tvůrkyní nejsi ty velkého lidstva osudu,
velkých snů nejsi zánik ani znovuzrození.
Ze spěže srdcí velkosti desek netepeš
s odrazy vesmírných světel a slavného znění:
malátný zástup spoluvinných, v očích bídu, lež,
v ústrety zchudlí jdem’ novému pokolení.
57
S tajemným hovorem krve a s touhou prastarou,
o věčném poledni lásky a milosti lhoucí,
odvěkých ohlasů úpaly, jako Saharou,
půjdeme žízniví věčně, duše nevidoucí...
Věkům, jež letí jak ptáci pod jižní souhvězdí,
kde vláhy slunečných dešťů klíčením voní,
oddechu neskýtáš nejvyšších vrcholů zdí,
úsměvem zahrad, v nichž života radost zvoní.
Duším, jež vypluly heroů hledat’ novou zem’,
– s hvězdami v plachtách a rahnech a stožárech pluly! –
zemí ty nejsi zaslíbenou, nejsi domovem,
aby se barvami duhy nad ní rozklenuly.
Srdcím, jež ohnisky věčných, světelných zřídel jsou,
průtrží mléčných drah, hymnou o svítání,
pokory nejsi mlčením a hlavou skloněnou,
milostem vděčně nastavenou bílou dlaní...
58
Hlubokou půlnocí krve a bídy slepá jdeš,
půlnocí bez hvězd a s hrůzami vražed v patách...
Jako by kdosi nad jitry, kterých nenajdeš,
velikou oponu smutků na věky zatáh’...
59