MEDITACE JITŘNÍ
Staletých houslí jsem ozvučnou deskou,
propastí tónův a tajemství echem,
záhadný kráčí hráč duše mé stezkou,
živen mou krví a živen mým dechem;
severních moří jsem duhovou treskou,
tropických pralesů hedvábným mechem,
volnosti otrok, již srdce mé tká si,
oblaků bratr a dobrodruh krásy.
Slyším tě, slunce mé, na horách zpívat’,
chvěji se travami, zrcadlem řeky,
tvoji mám sílu s dny radostně splývat’,
s úžasy vteřin a roky a věky,
moudrostí věků tvých umím se dívat’,
úrodný klín jsem a úsměv jar měkký,
praútvar vyvřelý – neznám jenž vyvstal –
v jitřní tvé nádheře vyrůstám v krystal.
14
V zápasy vybíhám pro pocit věčna!
Prameny věčných míz žilami zurčí,
pevná je ruka má, lačná a vděčná
za vše, co osudu rozmar jí určí:
hoří jí ve dlani dráha hvězd mléčná,
úzkosti zabijí rozkoší tvůrčí,
rozdvojí moří hloub’, skal blýskne massou,
ve štolách bolestí zbohatlá krásou.
O Tobě, paní má, srdce sní žízeň,
bouřlivé krve mé ohnivá vína!
Probdělých nocí hvězd bohatou sklizeň
do zahrad rozkoší zrádného klína
hází Ti touhy mé bezmezná trýzeň,
která se ocelí do srdce vtíná.
Vztyčena výšemi azuru všemi,
poledny rovníku líbáš mou zemi.
Země mých vítězství, pokladů, práva!
S jediným zákonem volnosti, krásy!
15
Jediná vůle v ní výská si dravá:
nade vše, přes všecko v sluneční pásy,
v přerodův očistných podnebí žhavá,
v území nádherné, veliké rasy!
Země má, slíbená, věčnosti části,
domove, kletbo má, nejsladší vlasti!
Slyším tě, slunce mé, na horách zpívat’,
chvěji se travami, zrcadlem řeky,
tvoji mám sílu s dny radostně splývat’,
s úžasy vteřin a roky a věky,
moudrostí věků tvých umím se dívat’,
úrodný klín jsem a úsměv jar měkký,
vjíždím, vzňat rozkoší – podkovy zvoní! –,
do bílých dvorců snů na bílém koni!
16