O VĚČNÉM LÉTĚ SNÍ DUŠE –

Rudolf Krupička

O VĚČNÉM LÉTĚ SNISNÍ DUŠE –
O věčném létě sní duše má, srdce mé, hlava, o klenbě úsměvů zářící, nesmírné: věčného tvoření pokorou stoupá k ní sláva, v propasti věků a zániku vesmírné... V dějinách napsaných hvězdami učím se čísti: slzami tišiti bouře, bezvětřím plout’, toužit’ a nemilovat’, žíti bez nenávisti, pohledy duše své věčností promítnout’; závěsy pestré snů z osnovy ilusí tkáti, přes hroby lásek jít’ v náručí nová žen, pro ňader jejich pohostinost však neplakati, poznání střelou až do duše zasažen; bezhvězdným nocím myšlenek okna nezavírat’ – ptákům, jež přilétnou křídly v ně divě bít! – moudrosti truchlivých navečerů pěnu sbírat’, když bylo pohár dní do dna až vyprázdnit’; 39 na břehu moří být mušlemi, v nichž zpívá země, továrnou tisíců rukou a kovadlin, znějících slávou života tvůrčí přetajemně, jedinou v středu marností, hoře a vin. O věčném tvoření létě sní duše sen prostý: smířena nade vším krásou, úsměvem bolestí, přese vše vyklenout’ hvězdami pobité mosty, po nichž jde souzvukem až do bran věčnosti! 40

Básně v knize Zlatá kotva: