STÍNU

Rudolf Krupička

STÍNU
Kolikrát rozkoší tíhou nebe se prolomilo? Kolikrát bůh nám dobrotivě pohrozil? Co zemí neobjevených nám v duších snilo, a kouzly tvými jat, ach, kolikrát na slunných jejich pobřežích z Tvých rtů jsem pil? Beránků zasněná stáda pastvinou nebes táhla, lesy nás k hrudi udýchaně přitiskly, má ruka nejhoroucněji po Tobě sáhla a byla’s má, a byla’s má tělem a duší a očima, nad Tvými ňadry když zuby mé se zablýskly. Všady jsme nesli svá srdce jak milý dar s pouti, svěcený slavně o zpívané, velké mši! Konce Tvé lásky nemoh’ jsem ani dohlédnouti: všechno, všechno jsem dal, 23 a přec tak málo miloval pro věčnou slávu těla, pro úsměv na duši – Vesnice, města a lodi, prosté vozy, vlaky: Království boží! Královno, králem jsem byl! Jezera slzí se rozlila Tvými zraky, jezera hluboká: srdce své, to srdce člověka, kotvou jsem zlatou na jich dně navždy zakotvil. Kolikrát, přepaden smutky, plenil jsem Tebe, sebe, v majáky ilusí posměchem, hořem bil? Unaven k smrti, kdy vše jen mrazí a zebe, a pláčem jat, ach, kolikrát po Tobě, Stíne, tiše jsem rukama zalomil? 24

Básně v knize Zlatá kotva: