MELANCHOLIE

Rudolf Krupička

MELANCHOLIE
Tká měsíc závoj stříbrný nad krajů písně zamlčené, nad ruce sepiaté, jež marně vroucně prosily, nad snění drahé poklady, všech smutků hořem ověnčené, a nad uvadlé květy slov, jež slzy zrosily. Je duše přístav zamlklý, jejž opustily dávno lodi, je lesem podzimním, jenž truchlí tolik za ptáky, je cestou hřbitovní a ztracenou, jíž smutná srdce chodí, je komnatou, v níž okna vybita a zdrány povlaky; je příšerným a krvavým snem, děsným, churavého spáče, rtů zasyčením hadím, zlým, na stupních oltáře, nevěstkou zestárlou, před puklým zrcadlem jež hořce pláče, a šelmou krásnou, utlučenou o zdi žaláře... A jako kvádry černé oceli se noci na vše kladou... Je marno v křeči poslední tvář hledat’ sokovu: hvězd za oceány a života a snění za zahradou zní z věků do věkův a přetruchle zlý výsměch okovů. 48 Tká měsíc roucha stříbrná nad mrtvá století a věky: za devatery hory Mlčení se nevkročí, a nikdo nepřepluje tajemství všech devatery řeky: jsou slzy jenom, celá moře slzí, pro oči... 49

Básně v knize Zlatá kotva: