VÍTĚZSTVÍ KŘÍDEL
Pode mnou víří melancholická Země...
Sbohem jí dává poslední dotek křídel,
které se chvějí touhami dálek němě,
hýřením světla slunečních bílých zřídel.
Po mořích světla rozlitých proudným zlatem,
na smělém čele samoty žhavý rubín,
rozpínám křídla, hvězdnatým pokryt šatem,
bezjmenný odlesk věčnosti temných hlubin.
Ševelí listím pokojný spících oddech...
Prokletí slova vyryta mají v skráni:
nebyli nikdy na ticha vzácných hodech,
nevznesli nikdy k hvězdám svých toužných dlaní,
průvodů hvězdných nezřeli k sluncím stoupat’,
tajemné ticho přeslechli věků řeči,
nekvetly dálek záhony rudých poupat,
ve kterých srdce v zbožnění sladkém klečí.
29
Básníkům žehnám, po hvězdách ruce vzpiali,
odvahu měli, jediné světla děti!
Věčnosti úsměv, tajemnou zrozen dálí,
vítězství hvězdou zápasem jejich letí.
Milencům žehnám, rozkoše chvil již pili
z pramenů zemí, času kde hodin není,
marnosti cesty marností vykoupili
nejkrasší, bílou – milenci očištění!
Shozena pouta, rozkvétá dnů mých hluše,
obzory nízké nemučí smrti strachem,
věčnosti výzvou poliben na dno duše,
do výše vzlétám, kosmickým povát prachem.
V hrudi mé nástroj zázračný již se rodí:
v tisíci strunách slunečné prsty bloudí,
v tisíci strunách větry se dálek brodí,
vítězných křídel vítězná píseň proudí!
30
Závratnou hloubí do výše přímo stoupám,
lhostejný na smrt, hlavu-li cestou srazím:
zpívá můj nástroj, v oblacích čelo koupám,
srdce své celé v sluneční krater házím!
Všechny mé slzy pršely v náruč květů!
Zoufalství cesty zabito leží ve mně!
V ústrety letím dobytých nových světů!
Pode mnou víří melancholická Země...
31