SOUZVUK NEKONEČNA

SOUZVUK NEKONEČNA
Jsem v stínech ztracen v tichu pod hvězdami. Je tajemstvím a smutkem ticho věčna... Mlh stříbrná jsou roucha nad vodami a nad bolestmi souzvuk nekonečna. Loď duše mojí dlouhé pluje míle, mé srdce do daleka s přídy hledí, bdí mlčící a v zbroji sněhobílé... Tma horizontů váhá s odpovědí. Stesk bledou rukou po duši mé sahá... Jak v bílých plachtách hvězdy, hvězdy hoří! Z tmy vystupuješ zářící a nahá jak měsíc němý nad hloubkami moří. A slavnost světla touha moje světí! Dám na nejvyšší stožár vlajku Tvoji! Zní praskot stožárů, loď ptákem letí, mé srdce na přídě bdí v bílé zbroji. 35 A žasu žalm Tvé kráse zpívá vděčně! Zní praskot stožárů, loď letí ptákem: Buď pozdravena, Ženo! Byla’s věčně a věčně budeš trůnit’ nad zázrakem! A věčně zrazovat’ a věčně vracet’, blesk bouře slepé nad úrodou léta, z nás tvořit’ otroky a peklem splácet’, z nás tvořit’ básníky a krále světa! Jsi nad slávu a nad záplavy zlata, a věčně vzdálena, přec’ věčně ve mně, půl nevěstka, půl nejkrásnější svatá, a smysl první Života a Země! Ty’s bez hranic a prostoru a času, Ty’s štěstí – iluse a marnost věčná – ty’s úsměv soucitu a krásy, jasu, ty’s propast hrůz a souzvuk nekonečna! 36