BOŽE, STVOŘITELI –
Z pravěků tmy odkaz nejkrutější, sladký jako manna,
prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný!
Lživá jsou poledne ctností, prolhaná přetvářek rána:
hvězdami, pokořením, slzami, nadějí jsou dary Eviny...
A její klín – Bože, Stvořiteli, mne, mne k sobě zdvihni! –
středem je milosti Tvojí, moudrosti, stvoření Tvého věčným snem,
zhaslých hvězd labutí písní, života ničivou výhní,
věčnosti slitováním, úsměvů hrobem a tajemství pocelem.
Žebráků všech hodem vytouženým, chlebem země, solí,
v žalobě okovů věčné jediným, nejhlubším vzlykem radosti,
pralesy krvavých smutků, ranami, které nepřebolí,
pláčem a ponížením, šílencův ubohých modlitbou úzkostí.
Do vteřin mých – květů zdivočelých – rozhozených žitím,
stříbrem mi napadá rosy, napité svitem Venuše,
srdce své, opilé štěstím, jak zralý plod pukat’ cítím,
a ruce vidím něčí, ohnilé ruce dvě, sahat’ mi do duše...
52
Živote můj! – Tíha bezeměrná hlavu tísní, drtí,
krajinou srdce boj běsní – na věčné časy bez míru:
Evo, zvíře, duše má! pláči a jásám životem, smrtí –
Bože, Stvořiteli, Ty a já, srdcem jsme země, vesmíru,
bijícím zvonem k slávě poražených, odpuštěním a hranou
nad lány květů divokých – pro všechny jsoucna vteřiny:
z pravěků tmy odkaz nejkrutější, který chutná mannou,
prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný!
53