MÁJOVÁ ZEMĚ
Jsem oblak. Pole. Tráva.
Napiatá struna s nebes k zemi.
Slunce ji rozehrává
dětskými prsty všemi.
Slunce má dětské ruce, oči,
májovou zemi v nich nese.
Všude, kam vkročí,
písnička v srdci utrhne se.
Lesy jak varhany hrají,
země jak panna je: květ a stuhy.
Hluboko v srdce zabírají
toužení stříbrné pluhy.
Hořící hranicí je má hlava...
Letěti chce se na vše strany...
Skřivaní píseň srdce vytepává
v stříbrný zvonek rozhoupaný.
Věnečky z rozrazilu jsou oči tvoje,
tys mi je do srdce zavěsila:
21
Já si teď zpívám, že radost moje
jabloň je růžově bílá.
Tvé oči, dnů mých celování,
jsou boží muka na rozcestí:
němé a věčné sbohemdání,
má bolest, mé štěstí...
Jsem louka. Jsem sad. Jsem potok za vsí.
Oblaku stín, jenž krajem letí.
Zelenou, svěží a veselou návsí
s údivem očí naivních dětí.
Slunce má dětské ruce, oči,
májovou zemi v nich nese.
Všude, kam vkročí,
písnička v srdci utrhne se.
Studánkou ve mně jsi jako křišťál.
Žíznivé srdce z ní dlouze pívá.
Jsem vrba. Jsem píseň jarních píšťal.
A zpívám, jak májová země zpívá...
22