SETKÁNÍ
Jeviště dlaň, sál klec, na stěně Smetana, Tyl, hlediště jak by vytopil pekelnou, hrůznou pec. Kočovní herci řádí, burácí, básník se v hrobě obrací: Kdo ho dobije? Polibkem jara probuzen v srdci se houpe drahý sen: Romeo – Julie... Shakespeare můj, zda víš, kdo tenkrát něžné ruce měl, jimiž mne přibíjel na tvrdý lásky kříž? Kdo mi svým zrakem tiše řek’, že věnec smavý čekanek pro mne uvije? Kdo na mé srdce hrál a hrál, zemi a bohu sliboval: Romeo – Julie?... Shakespeare můj, zda víš, 5 komu’s tu píseň tenkrát pěl, aby se rozletěl lásce, ach, lásce blíž? Aby byl nebes hlubinou, z které se písní jedinou radost vylije? Aby k svým ústům dlaně dal, v bolesti sladké zavolal: Romeo – Julie?... Večere dávný, sne, na času dno jsi přikován, zlatými řetězy se všech stran zvoníš v mé slunné poledne... Do práce, do snů, zahálky padá květ pozdní fialky, srdce ovije... Jde-li kol půlnoc po špičkách, kdosi mi zpívá ještě v snách: Romeo – Julie – 6

BŘEZNOVÁ NEDĚLE
Potoky roztančily jaře kola mlýnů. Podpatky zlatými slunce pěšiny vydupalo. Neděle děvčátko vběhla nám na pěšinu: děvčátko zpívalo, ruce rozepialo, k tanci nás zvalo, srdce jalo, pomilovalo, sasanek bílo mělo v klínu. Neděle březnová... Jí vzpomeň! Zvolej: Díky! Tisíci úsměvy nám cestu vydláždila! Sedmikrás všude po kotníky! Skřivánčí písní o klenbu srdcí bila, zazvonila milá, paprsků věnci nás ověnčila, dojaté jara tanečníky. Oblohou očí tvých jsem dávné slyšel znění, jak by mi hudby naproti šly steré, písničku hrály, v roztoužení srdce jež jímá, do rukou bere, 7 jako by zemí věčné jaro válo, úsměv dalo, přivítalo objetím, jemuž rovno není... Volám tě vroucně nejsladšími jmény, rybník a ptáci, stráň je opakují, obzor je volá slunný, roztoužený, s oblaky v dálky plují, souhvězdí jimi zvoní bezejmenná, vroucností zvuku tvého jména země je oslavena, země, chléb nakrojený. Návrate sladký! Blahý! Navečere milý! Sbohem, vy pole, slunce, údolí a ptáci, sasanek něžných květe bílý! Píseň dvou srdcí Boha vrací člověku, zemi s touhami, nadějemi všemi, aby ho nikdy, nikdy neopustily... Náměstí dlaň, my na ní prostí, na „boží muka“, na nás hvězdy kanou, všecko, co v chvíli té mé srdce hostí, 8 jedinou, slavnou je zvonů ranou. Na ňadrech tvých kvete jíva, srdce mé tichne, v tvé se dívá a tmou píseň prastarou zpívá o nekonečnosti... 9

VELKONOČNÍ
Zelený čtvrtek měl zlatý šat, sluneční prach si s něho smetal, oblaky bílé ved’ za hory spat, fialky do stuh zemi vplétal, očí tvých zlatil modrý lán, jímž jsem šel vesel, rozkochán, ze srdcí vonný věnec vil, skřivanů písní jej orosil, naváděl zemi, aby vstala, horoucně prozpěvovala: Lásko, ach, lásko! Po kraji lesa když měsíc šel, myslivec, který lásky střeží, zlatý roj hvězdný nám nad hlavou zněl, snesl se na ves k tiché věži, o lásky pěšinách zpíval tvých, o lásky zlatých šlépějích... Ves tvoje rodná dřímala sladce, my dva jsme stáli na křižovatce: loučení píseň když zněla tklivá, rostlas mi z hrudi, růže živá, lásko, ach lásko! 10

JARO
To jistě někde hudba nějaká slavně zahlaholila, že země i všechna oblaka veselá byla, že pole a stráně, modré dálky za obě ruce mě vzaly a se mnou, zchromlým z války, do tančení se daly! Ze slunce prší zlaté okuje, o zem’ se rozezvoní, se vším si srdce mé notuje letos jak loni, a ještě, ještě zpívat’, chce si, a nechce, nechce z kola, hned výská si, hned v stráně a lesy jak holub doupňák volá. Meze dnes běží rovnou do nebe, mléčná strž sadu voní z dolu, celý svět hodil dnes na sebe svátečně pestrou kamizolu. Srdce jak perník se radostí láme. 11 Radost je z hmoždíře ranou. Pojď, milá, skoč, my cestou se dáme srdcem mým ušlapanou! Dnes všechna pole zrovna divočí, kvapíkem barev hýří: komu se podíváš do očíočí, k slunci míří, aby pad’ střemhlav do středu jeho, zazvonil, zazněl, vzplanul, radostí slzou žití nekonečného do srdce země skanul... 12

PÍSEŇ
Kukačka volá oborou. Májové jitro v očích mám. Ty na ni voláš: Vítej nám! S oblaky já se usmívám, k horám jak slavně krajem jdou, výkřikem tvým šťastným, veselým zním jako ta pole, dálky, klasy, jak bych tě krajem nes’ prostovlasý. Ty moje milá, moje, moje, zpívají všechny lásky zdroje beze dna, do mého srdce ráno střelná, nezahojitelná, jediná... Nad hlavou duby, věků vzdech pradávnou píseň šumí nám. Horoucně tebe objímám, peklo i ráj v své hrudi mám, život i smrt tvých na ústech... 13 Objetím tvým šťastným, horoucím zním jako zvon v lipách věrný, bdící, jako splav řeky při měsíci. Ty moje milá, moje, moje, zpívají všechny lásky zdroje beze dna, studánko luční s květy máje, písničko nebe mého kraje jediná... 14

OBLAČNÝ PTÁK
Včera i dnes hvězdy se smály. Ve tvůj zrak oblak se snes’: veliký, tichý pták. Křídla mu stříbrem plála, daleko, daleko veslovala do modré dáli. Padl v tvůj zrak! Já nezaželím, že vidívám: Oblačný pták pluje a zpívá tam, živen mých vteřin smíchem, živen mých smutků tichem, srdcem mým celým! 15

DO RÁNA
Do rána kdosi vyleštil větve topolů, oblohu modrou rozvěsil po nich, člověku pokoj vzal, od práce, knih a od stolu odnes’ ho, roztoulal na povětrných, bílých koních. Do rána kdosi rozbil okovy potoku, poházel vlny stříbrnou pěnou, vysmýčil mlhy, sníh, nejveselejší písně do skoku milencům na rty vdých’, objal je dálkou roztouženou. Do rána něčí ruka štědrá, bohatá do ulic nasela dívek s drábky a chlapců divých pluk: na náměstí jak do bran ze zlata přivedla z lesů, luk s ošatkou bledulí smavé babky; zotvírala okna všech domů dokořán, srovnala na čelech všechny vrásky: 16 pohnula srdcem všech, důvěry nalila do lidských ran, dala žít’ lidem v luzných snech o sladkém údělu věčné lásky; chytla mě pevně za límec kabátu, zatřásla jaře kostmi mými: vesele smýkla mnou zářící zemí, rovnou dukátu, černými lesy, poli, oblohou, dálkami, dálkami dalekými... Zem’ byla krásnou starou violou, já jsem byl smyčcem na ní: úsměv a dík a jas... Tebe jsem slyšel, milou svou: pradávnou píseň zas o věrné lásce, věrném milování... 17

JARNÍ DEN
Den všecek rosou omytý má slunce v rukou, zlatý míč, má červánky v rtech rozlity a v bílých zubech petrklíč. Kol čela snítky třešňové a pěnkav píseň v hrdle má, a zaleh’ celé srdce mé, když objal jsem tě očima. Tvé lůno mízou krvácí: tys klíčení a růst a vzruch! Snad věčnost se zas navrací, snad přichází sám bůh... Jdeš srdce mého pěšinou jak dávných časů drahá báj, div odvěký, vždy se snů hrou, a poslední můj vlahý máj. Buď pozdravena vším, čím jsem, čím, ubohý, chci k výšinám, 18 čím oslavit’ chci boží zem’ a plnou dlaní dát’, co mám! Má milovaná, úsměv zjih’: jsem něha, pláč i věčný vzdor, mám tebe celou v rukou svých a v celé duši modro hor! 19

TVÉ OKO...
Tvé oko nebe domova: já vzhlížím k němu zdola... A tak jdu pěšinou za tebou, za tebou, mě láska volá... Tvé oko nad vsí slunná stráň, kde modré zvonky zvoní, kde v šípku zpívá pták, kde blízko do oblak, když kráčím po ní... Tvé oko můj je kraj, má dálka uhrančivá: Když vypíjí můj zrak, jak v šípku malý pták mé srdce zpívá... Tvé oko střecha domova, jež z rodných lánů roste: Šum obilí je v něm, má celá rodná zem’, mé štěstí prosté... 20

MÁJOVÁ ZEMĚ
Jsem oblak. Pole. Tráva. Napiatá struna s nebes k zemi. Slunce ji rozehrává dětskými prsty všemi. Slunce má dětské ruce, oči, májovou zemi v nich nese. Všude, kam vkročí, písnička v srdci utrhne se. Lesy jak varhany hrají, země jak panna je: květ a stuhy. Hluboko v srdce zabírají toužení stříbrné pluhy. Hořící hranicí je má hlava... Letěti chce se na vše strany... Skřivaní píseň srdce vytepává v stříbrný zvonek rozhoupaný. Věnečky z rozrazilu jsou oči tvoje, tys mi je do srdce zavěsila: 21 Já si teď zpívám, že radost moje jabloň je růžově bílá. Tvé oči, dnů mých celování, jsou boží muka na rozcestí: němé a věčné sbohemdání, má bolest, mé štěstí... Jsem louka. Jsem sad. Jsem potok za vsí. Oblaku stín, jenž krajem letí. Zelenou, svěží a veselou návsí s údivem očí naivních dětí. Slunce má dětské ruce, oči, májovou zemi v nich nese. Všude, kam vkročí, písnička v srdci utrhne se. Studánkou ve mně jsi jako křišťál. Žíznivé srdce z ní dlouze pívá. Jsem vrba. Jsem píseň jarních píšťal. A zpívám, jak májová země zpívá... 22

PÍSEŇ
Když se mnou jdeš, svůj domov mám, když ruku podáváš, co mám, to dám. Když na mne pohlédneš, je nebe níž’, když hlavu pohladíš, je ještě blíž’. Když ty se usměješ, mám krásný sen, když k srdci promluvíš, je jarní den. Když po mnemně zatoužíš, já slávu mám, když v slzách objímáš, jdu ke hvězdám. Když vroucně políbíš, dům hoří můj, když srdce vypíjíš, jsem věčně tvůj. [23]

JARO V MĚSTĚ
Slunce jak malý košiláč v ulicích zpívá zlaté sloky: Z kolébky nebes vypadlo na zem’ vyzkoušet’ první kroky. Sasanky z lesů roztěžských na každém rohu visí, zhluboka lidé vydychli, dokořán otevřeli si. Po zlatých stopách, v zlatě slok procesí očí rozběhlo se, strážník náš sněhem rukavic v pozoru vítá klouče bosé. Na svatojakubské věži provazem trhla hlásného ruka, za Horou barvou zelenou zhluboka vykřikla luka. Padají zvony do ulic: Náručí všech je otevřeno, 24 v zvolání každém a v každém tónu tvoje jméno... V okně tvém visí nebe cíp, výšivka na klín klesá: Srdce tvé spěchá – Kam? Ulice plesá. Na okně malý košiláč: Vrkoče zlaté, zlatá šíje. „Lásko!“ Zatím co zní tvůj šťastný pláč, stříbrný zvonek v hrudi tvé bije. 25

JASMÍNY, JASMÍNY...
Jasmíny, jasmíny, noci májové! Slyšíš v mém srdci řeku znít’? Ji měsíc přišel pít’, a na dně – tvoji pro lásku! – tisíc je hvězdných oblázků. Je noc, je noc, a za řekou, za vodou, slyš, tmou, užaslou krajinou jak slavík pláče, jásá, lká, neumlká pro tvé milování, pro objetí tvé za noci májové... Pomiluj, zlíbej ještě – ještě, vylij se do mne – ty má! – jak na zemi jarní deště, když brázda každá je rtem svým vyprahlým, žíznivým jímá... Je noc, je noc, tvůj každý výkřik, slovo, vzdech 26 v mých věčně bude snech, pomiluj vroucně, nechť zahynu v ruce tvé, horoucí lásky na klínu za vůní jasmínů, jasmínů, za noci májové! Je noc, je noc, obilí příboj šumí tmou, já cítím vlahou ruku tvou a vím, že mládí tvoje celé, sladké, rozkypělé vypíjím! Je noc, je noc, snův otevřená brána, veliká, drahá, požehnaná! Slyš lásku, srdce své, je všecko štěstí v ruce tvé: jasmíny, jasmíny, noci májové! 27

JÍZDA V NOCI
Okno mé za noci je náruč má, zahradu dole, střechy, chlumy, daleká pole objímá. Veselá cesta obloha je. Zlatem kovaný vůz jak jiskří na ní! Hříva mých koní vlaje, a já své milování, – dláždění zvoní zlaté! – vezu ti po tisícáté. Svítilnou na špici oje měsíc se pohoupává a já je vidím, a já je vidím, ústa tvoje dravá. Věřím a vím: Překrásnou píseň cestou si vymyslím, neboť můj vůz až po nápravy 28 přebrodil splavy stříbrných řek, co šumí jak vzdálených lesů vzdech na ústech milenců, milenek. Věřím a vím: Vyhlížíš, čekáš – já přijet’ smím... A k ránu, ty budeš u okna otevřeného, uslyšíš kola vozu mého a já, a já – s objetím horoucím, nedočkavým u tebe stanu. 29

VĚČNÝ MÁJ
Hudbo, hraj! Země je taneční sál s hvězd září namísto svící, se zlatou podlahou a s milou mou! Své srdce jsem jí dal, holubici, a k tanci jsem ji vzal! Je země věčný máj, ach, hudbo, hraj! Hudbo, hraj! Musíš dnes dlouho nám hrát’ a všecko, všecko horoucně říci! Dnes na svých kolenou mám milou svou: pláče, že ji mám rád, holubici, že spolu budem’ spát’! Je země věčný máj, ach, hudbo, hudbo, hraj! 30

ROZHAL SVŮJ ŠAT...
Rozhal svůj šat! Mateřídouškou voní vzduch. Ňader svých nech mě pomilovat’, krásy všech krás, jíž dal ti bůh... Kolikrát po nich jsem lačně sáh’, odvážný poutník jarých sil, hledaje na křižovatkách, kde bych své hlavy položil... Kolikrát jsem je laskal, slavil, jablka míšeňská dvě: kolikrát nad nimi zubů hlad zavyl bezhlavě... Vidím je, vidím zkrásněné do ruměnce, žežulek zjev: na hrdla metá jim polibků věnce má krev. Kolikrát jak dvě jahody k rtům’s mi je kladla: 31 láska byla mi písní pohody, sládla... Za noci, jež mi bývala krátká, kolikrát hruď mi zryla, v dlaních mých, plachá křepelátka, jak se popelila... Kolikrát deště sluneční, zlaté něžnou je lázní polily. A kolikráte plakal jsem pro ně, láskou opilý. Kolikrát skřivan jim jásal milostnou píseň svou, když jsem je, beránky bílé, pásal pod modrou oblohou... Kolikrát měsíc na své pouti dlouho, ach, dlouho hleděl k nim, jak by chtěl na nich spočinouti věčným objetím. Dívám se na ně, vroucně dívám touhou, snem, 32 chvěji se něhou, z lásky zpívám nocí, dnem: Dvé oken na sad otevřeno v květech jabloní, kde modrem oblohy tvé jméno zazvoní. Dva chlumy drahé, smavé věčně: je mezi nimi údolí, v něm srdce – mlýn si zpívá vděčně o lásce, která nebolí... 33

JE NOC...
Je noc... Mží záře v alej topolovou. Je hvězd jak v lukách jitřní rosy. Mé srdce nebe odemklo si: Mám tebe celou v náručí jak z růže květ, jak pavučí. Jdou nebem beránci za pastvou snovou... Je noc jak řeka bez hrází a břehů. A vlna s vlnou – políbení... Je záře tiché mžení a zlatý jas a zlatý prach kol’ dokola je na vlnách... Jdou nebem beránci z řek hvězdných vypít’ něhu... Je noc... V svých očí kolébce nech srdce spáti, sen o štěstí mu vroucně vlíbej, je neopusť, je ukolíbej, mou hlavu polož na svou hruď, své rozsviť úsměvy, mne neprobuď... Jdou nebem beránci a víc se nenavrátí... [34]

SENTIMENTÁLNÍ PÍSEŇ
Nad krajem letěly zvony. Marně má touha tlumila štkání. Písničku potok pěl starou o milování. Pastevec věrný, měsíc, co zlaté stádo vln shání, na břehu ležel, zpíval o milování. Padala hvězda. Vlny jí náruč nastavovaly. Milý a milá nad vodou stáli. Usmál se měsíc, svázal je stříbrnou stuhou. Milenec hvězdu měl v očích. Milá druhou. Do lesů zapadly zvony. Lesy je utopily. 35 Horoucně objal milou milý. Lásko, ach, lásko! Topoly, olše klekly. Co slova nedovedlanedovedla, rty si řekly. Jak byla krásná země! Milému s milou srdce tichlo. Jen moje, moje, zlomené touhou, vzdychlo... 36

STÍN
Nic neptej se, jak oblak buď, nech slunce zářivé v něm plát’: má lásko prostá, slunná stráni, chci klid, chci mír tvých dlaní, nic neptej se, mne neprobuď, – chci spát’... Nic neptej se, slz nedbej mých, vždyť skřivan zpívá posavad: má douško mateří, kraj zpívá, je bytí chvíle opojivá, nic neptej se, hleď dálkou lích, chci spát’... Nic neptej se a neplaš stín, jenž přišel oči vyhlodat’: má lásko prostá, slunná stráni, chci klid, chci mír tvých dlaní, v svůj ustel mi dnes klín, – chci spát’... 37

PÍSEŇ
Zapadej, slunce, zapadej do žita vln a šumu, znavené hlavě spánku přej na měkké dlani chlumu. Jako svou září zlatíš mrak, tichnoucí příboj klasů, zapal má slova také tak, každý tón mého hlasu. Přijde má milá do polí, bude se jistě ptáti: „Srdce-li tebe nebolí?“ A já jí nesmím lháti. Sevru ji vroucně v objetí: snad padne hvězda dolů... Snad řeknu jenom: „Co je ti?“ Snad budem’ plakat’ spolu... 38

JSOU NAŠE BŘÍZY...
Jsou naše břízy v blankyt nebes ponořeny, drozd zpívá jim... A srdce popsáno je předrahými jmény, i jménem tvým. Vstříc letí pole, hloh a stráně s alejemi, jež květy žhnou, jak srdce zasypat’ by chtěly dary všemi i láskou tvou. Tvé stopy dávné, drahé marně všude hledám: Chci mít’ tě zpět! Co z nenadání oči vlhnou, vděčně zvedám jen aspoň květ... Kraj modrem slunných dálek srdce mého zavál, ach, každý kout... Ne, nemůže, kdo tolik, tolik milovával, zapomenout’! 39

MÁ TOUHO...
Má touho ještě si zpívej v kraj slunných strání, v šum pšenky, v objetí dálek, v kraj milování, kde v lukách křepelka tluče, lesíky šumí, vsi jako poutníci zbožní slézají chlumy; kde rybník, potok se blýsknou jak skelné střepy, vlak na půl vesele krájí lán bujné řepy; kde oblak v oblaku mizí a skřivan zpívá, kde, lásko, ústa tvá rdí se vždy opojivá... Jak, jak ta obloha modrá mi v duši padá!... 40 Já vaše jabloně slyším, že máš mne ráda; já vaši zahradu celou zas slyším v dáli: že slzy pro lásku ke mně v tvých očích stály; že v noci, kdy touha usnout’usnout’, ach, sotva dá mi, své srdce mi jistě pošleš hvězd pěšinami; že okno otevřeš celé a nocí milou svou lásku odešleš ke mně, co hvězdu bílou... 41

ROZLOUČENÍ
Naposled kyneš mi z vlaku, úsměvů růže sypeš kolem... Srdce mé, rovno ptáku, za tebou vzlétá polem. Letí a zpívá s koly vlaku, tančí jak bílá alej stromků, jako ta pole rudých máků, signály zvoní strážních domků. Usneš-li potom doma v loži, oknem tě vidím, žasna, jak je ta země boží štědrá a věčně krásná... Ale i zrádná, dobrý bože: Záletník noci, měsíc hravý, dávno se vetřel k tobě v lože, místo mi ukrad’ u tvé hlavy. 42

PÍSEŇ
Nikdy se nermoutím: Za klobouk dám květ, skřivan si zpívá a já s ním, těší svět, omalován je svěže kraj pro potěšení, jak pohár, plný po okraj, barvami se pění. Do dna tu radost vypíjím po kolikáté! Zvoní dnes dlouze srdcem mým petrklíče zlaté... Nikdy se nermoutím: Tudy chodíš ty! Po stopách tvých já zpívat’ smím dojatý... Hle, tam ta alej, potok, ves, lučina a hráz, do vršku cesta, u ní les, nebe modrý jas: tvůj rodný kraj, s nímž hovořím, v náruč mi padá, 43 zvoní dnes dlouze srdcem mým láska tvá mladá... Nikdy se nermoutím: Kraj se rozzpíval! Ze srdce, jako modrý dým, stoupá žal: tys moje břízka rozkvetlá, panna, touha, sen, z písní a květů, ze světla vykouzlený den! Sevru-li tebe vroucím objetím, do pláče je mně: zvoní, ach, dlouze srdcem mým rozkvetlá země!... 44

DEN ŠTĚSTÍ
ModřModř, jakou má lenlen, dnes kdosi vzal a Železné hory přemaloval. Každé to pole krajíc je, vsi na nich včelínů řad, po rodu rod a pevný, svůj tu věčně bude stát’. Svou hruď jsem otevřel, z ní srdce vzal: veselé, krásné nebe jsem nad vším vykoval. A milovaná zem’: ta voní poupaty... Jde jimi láska... To jsi ty!... Můj krásný den: zpěvák, jenž krade smutky mé. 45 My spolu, druzi dva, věrně chodíme. Den záře, snů a dálek dalekých, nadějí mých, mé víry, díků mých. Jak ruku tiskne mi! Jak volá: Uvěř! Pomiluj! Druh milovaný. Bratr. Básník můj. 46

CESTA ZA MILOU
Nemohu pokojně vyjít’ za tebou: Hned u mne oblaka bílá jsou, dva a dva, pěkně do páru, a že mne jako v kočáru k tobě povezou. Aleje přiběhnou, bůh ví jak z daleka, špalírem stojí, pozdravují, všemu se podivují, jako by za život celý nikdy neviděly šťastného člověka. Pěšina, hříbě, skok a skok, srdce mé houpe, mate krok, jak by mě chtěla, bujná, zdivočelá přehodit’ přes potok. Potok, můj věrný druh, flétnu má z brusu novou, v očích má nebe, barvy duh, z daleka volá: Štěstí s vámi! 47 Překrásné písně vyhrává mi, na jeho vlnách plovou. Miluje každý mého hráče: Milenci tady stokrát stanou, stokrát si dají sem na shledanou, hvězdy sem chodí s výšin svých, na jeho březích zelených každá pláče. Za zelným polem, u příkopu, hospodu vidím, dobrou kopu. Přebrala asi, tíha tíh: Sotva jen málo vikýř se zdvih’, aby se rozhlédla po polích, zase už leží, oči mhouří, kouří. Kolem ní k mostu, aby nezmeškala, o závod s větrem se hnala, udýchána jak panská poslice, státní silnice. K mostu až, na křižovatku, vyběhla v zmatku ves: 48 Chalupy, tetky prostovlasé – každá mé ledví zkoumat’ zdá se! za nimi zámek pansky se nes’. Ošlehán všemi větry, ověšen chlubně kilometry milník tam stál: Furiant známý, okouněl, nebo se nadýmal, hulákal, jak by zval do panorámy: „Do Prahy, Brodu, do Chrudimě, do Kutné Hory, do Kouřimě...“ Chalupy tiše, tence se smály, lokty se tajemně pošťuchovaly, každé jak pohled by změk’: Z polí a luk a zahrádek kytku mi za klobouk daly... Hořel jsem, ba zas jak stěna bledl, poklonu hranatou těžce jsem svedl... Dobře či zle jsem se choval? Vím jenom, že jsem upaloval. Vždyť jak tu stáli všichni dokola, pojednou stará stodola 49 huhňavým hlasem, basem dí: „Ten zas vyvádí!“ Neslyším, nevidím, letím dál’: Kdo by to všecko poslouchal? Že bylo nebe jak pohled tvůj, krásný byl celý život můj; že bylo všude plno světla, písní kvetla jak z jara naše hruše má duše... 50

KOLIKRÁT...
Kolikrát duby jsem pohladil, aby tvou věrnou byly stráží... Obora, luka, hráz kolikrát vítaly nás, když jsem ti mládí se rtů pil, přikován k tobě hladem paží... Veselý poutník k tobě se bral... Za lesem ves a holubička. Úsměvy, radost, žal na cestu vždy si vzal: na srdce dlaních přesýpal barevná, křehká sklíčka... Potok mu cestou hrál a hrál písničku milování: Ve vlnách zvonky měl, flétnové výšky, hloubky cell, pěšinu starou rozhoupal, srdce, ach, srdce na ní... Topoly, vsi a panské dvory do boků ruce daly, 51 seběhla s vršků pole k nim, písnička jediná zněla vším, se zemí lidé, s oblohou hory znova a znova se objímaly... Kolikrát měsíc nás tiše minul na mlžných vlnách z luk... Topoly šuměly, rty na rtech úpěly, s hvězdami zazněl, s hvězdami splynul jediný srdcí tluk... 52

LETNÍ DEN
Na zádech břeh leží v zelené trávě... Sluní se. Sní. Vějířem z vrb a olší kolébavě oči zaclání. Zaclání oči, znavenou hlavu: táhlá a divná píseň splavu jako mdlá, opojná šťáva pouspává... Splav je dnes velikou dlaní, slunce jak naháč stojí na ní, volá: „Tobě, žes panny běl a nach, posílám po vlnách zlatá a duhová kola!“ I já jsem vlnou, zlata a barev a touhy plnou: nejdivočejší, nejněžnější, nejvděčnější jsem ze všech vlnou. Tvé oči, modrých vážek šipky, nade mnou poletují, 53 tvé ruce, stříbrné rybky, po mně plují. Plynu a plynu, nevím kam: vlasy tvé, síť hustou, omývám, kolem tvých boků vinu se hadem, po šíji tvé se řítím vodopádem, jak věrný pes já u tvých nohou dlím, pro tebe jenom nebesa zrcadlím, nad klínem tvým, jak škeblí perleťovou, závratí stržen jsem novou a novou, ňadra tvá, oblázky smavé, polibky moje hravé i dravé uhlazují, nad nimi vířím, po nich pluji, by ještě zářnější byla, ve střídě dní jak zjevení zemi a život oslavila... Břeh na nás hází chrpy, koukol, rmen rozmarnou rukou svou: „Kde domov můj“ si zpívá den, oblohy smavou zátokou oblaka jako panen sbor s dalekých svahů modrých hor o lásce tobě zpívat’ jdou... [54]

PŘÍVOZNICE
Pod Zvíkovem vlna s vlnou, nebe dolů padá, má je v očích, louku zvonků, přívoznice mladá. Rodným krajem slunce chodí, mám tam lásku drahou. Převez, dítě, srdce moje... Ahou! Ahou! Ahou! Rodným krajem milá chodí, ty máš oči její. Nevíš, přívoznice mladá, proč se tolik chvěji? Rodným krajem milá zpívá, úsměvy má tvoje. Ahou! Ahou! Ahou! Převez srdce moje! Pod Zvíkovem voda šumí, touží, volá, čeká, 55 přívoznice noří vesla, letím do daleka. Letím domů... Vesla bijí vlnu s vlnou vlahou. Pospěš, přívoznice mladá! Ahou! Ahou! Ahou! 56

LABE
To byly dnové: V Labi se nebe koupalo, voněla luka, pláli motýlové, na vrbách, olších, topolech, kam stoupal mateřídoušky dech, v slunečních proudů úpalech na sta se ptáků houpalo... Když ty jsi přišla, ach, když jsi přišla, do vody vešla celá, zem’ zněla hudbou čaruplnou: Kolčavka vyšla přenesmělá, pšeničné klasy, žitné, jako když závrať je chytne, zvonily vlna s vlnou... Nad krajem modrým, zlaceným od hlav až po paty, skřivani do vln k nohám tvým zvonivé sypali dukáty... A jez! Jak šuměl a hučel a zpíval! 57 Zpívá mi ještě dnes... Rybáři, spravoval sítě, ústa se otevřela, díval se, díval, pousmíval na tebe, drahé dítě, že mu dnes řeka hudbou zněla... Oblaka, lodi zlaté, kouzelných dálek ruce rozepiaté, pole, jež zlatými zvonilo klasy, luka, jež smála se kakostem, vrby, jež do vln spouštěly vlasy, břehy a vsi, ta krásná zem’! tenkrát se do tance daly, proč, kdo poví? rozjásaly se tóny i slovy, na tebe když se zadívaly... Já jsem se usmíval, já jsem jen stál a naslouchal: do srdce, do snů, ach, do daleka zpívala země, Labe řeka... Že ještě živ je dobrý bůh, 58 bylo vše jeden jediný kruh kolem tvé lásky, kolem tebe: o štěstí sen, vděčnosti den, na lidské zemi lidské nebe... 59

PÍSEŇ
Když jsem šel za tebou, hudba vyhrávala za lesem, za dvorcem Valečovem... Tenkrát mě země k tanci brala, obloha na mne se propadala a já jsem vzkvétal krásným slovem: Láska... Z lesů se rodil den: Šaty měl z chrp a máků, ze slunce zlatou sponu. Ze srdce vzlétla hejna ptáků, za nimi volal jsem do oblaků překrásné slovo plné zvonů: Láska... Touha má, touha má: Jako by vichr zavál... Byla kůň vraný zdivočelý, který, když za tebou v let se dával, podkovou zlatou vydupával slovo, jež sladší je nad med včelí: Láska....Láska... 60

SVATÁ
Jest oltář naše stráň, ty na něm moje Svatá. Mé srdce, štědrá dlaň, písně a něžná slova, co jich jen láska chová, položit’ na něj chvátá. Sedmikrás roušku bílou, – pro tebe, svoji milou! – prostírám sám a kol tvých skrání za tvé milování, za nekonečnost tvých zraků věneček viji máků. Dokola, do šíra kraj srdce otvírá, když na svém stonku tisíce modrých zpívá zvonků. Fanfára slunce slavně-li vpadne, všichni tu stojíme v kole: nebe i slunce, stromy, pole i srdce mé, všichni tě věrně vzýváme, 61 do očí tvých se díváme, zpíváme prostě, oddaně vroucně – radost, žal –, jak bůh dal. 62

VĚČNÁ PÍSEŇ
Kopce, chlumy, lesy, pole, nebe nahoře a nebe dole: Milování! A je do zpívání... Skřivan zlatá zrna sije, krásné věnce srdce vije: v stínu mlází na tebe je hází... Tam, kde’s vlasy rozpustila, studánka se zatřpytila, střípek, slza, krůpěj rosná: uhýčkaná lesem do sna, snila... Oblaka, jež nad hlavou nám stála, přes lesy se nahýbala, pila... Ticho zlatý klíček vzalo, ústa naše zamýkalo. Oči mé dva úly byly, tvoje navždy polapily... 63 Oči tvoje, každé studna, moje, utopené leží u dna... Jak jsem se ti do nich dívaldíval, do lesů až skřivan zpíval, vůně žita s polí vála, ve vsi hudba vyhrávala samou lásku, samé milování, že potrvá do skonání... Hrála, stála, ještě hrála: písně z hlubin srdce hrané, jako kytky malované posílala... Lásko! hudebníci hráli. Lásko! lesy zavzdychaly. Lásko! drozdi slavně pěli. Lásko! ruce zaúpěly. Lásko! zvonil pramen. Usmálo se nebe, řeklo: Amen... 64

POSLEDNÍ PÍSEŇ
Vsi jako kuřata krajem se popelily, polibky ze zlata na ně se lily, rozesmál všecko sluneční pocel: tebe i mě, pole i lesy, skřivana, který nad vším trylkuje si, rybník modrý jak ocel. Na hřbitov nesou chudáka, do polí hudba smutně hraje, dokola, došíra oblaka, oblaka, květy a vůně máje, země si zpívá, modré má oči, bujnými boky v smíchu se točí. Jak nám ta hudba krásně zní! Poslední píseň! Poslední! Tobě i mně se zdá, jásotem že dnes zapadá do našich polí a strání, do lásky, do snův a přání, do milování. 65 Jenom lituješ, a já též, že na té louce, kde sníme uprostřed květů, do tance při ní se neroztočíme, ač jistě, jistě víme, vždyť jsme si slovo dali, přísahali! že se nerozloučíme, věčně, ach, věčně žíti že chceme, a že my dva, ty a já, milá má, nikdy neumřeme... 66

TVÉ RUCE...
Na tebe myslímmyslím, jak den oči otevře mi: Mé srdce, pěvec, krásnou vidí zemi, jedinou rodnou zemi svou, překrásnou, hrdou, májovou, veselé slyší boje, všeho chce dobýt’ touhou sterou, zatím co něžně v dlaň je berou ruce tvoje... Vlídně den volá, kolkolem hází sedmikrásky, abych jen nelkal, abych byl velkým mořem lásky, oblohou smavou, nejpokojnější nad zemí ze všech nejkrásnější. Jsem jako potok v lukách: z květů se v modré nebe dívám, každému širou dálkou zpívám o tvých rukách... 67

VESELÁ JÍZDA
Na každé vrbě sta je píšťal: jedna je hezčí než druhá. O naši Vysokou opřena je taková krásná duha. Na klobouk můj si sedl kos a hvízdá. V oblaku sedím, ujíždím: Jaká to jízda! Někdo snad volá. Tož mávám. Nikoho dole, dole tam nerozeznávám. Čas možná stojí... Ale já jedu! Slunce se usmívá jak plástev medu. V prachové duchně snad lépe není. 68 Vždyť čeká milá má, potěšení... A že jsem u nebe, kde není o zpěv nouze, zpívám si hezky od srdce, dlouze. Je to tak vzácné, ach, vzácné pro člověka... Obláčku, pluj a v modrou výš! Má milá čeká... 69

ZÁZRAK
Až lidé budou se sbíhat’ na naše brázdy, cesty, stráně, až budou k očím dlaně své zdvihat’ a pátrat’, – pátrat’ krajem, nad nímž bdí ruka Páně, kdo že jen tolik síly měl, nebe že celé rozezněl nad naším rájem, poplachu znamení kdo že dal, barvami kraj kdo maloval, odkud že tolik hudby zní, hlaholy zvonů slavnostní, kde tolik zpěvů se pojednou vzalo, aby rozjásalo, rozplakalo, kdo že to v úrody zrání horoucí činí zemi díkůvzdání: tu všem se pokloň a řekni, žes moje milá, co mi mé srdce rozzvonila, že radost máš, v kraj že dnes přišli náš, pokloň se všem těm davům, bohatým, chudým, všem stavům, 70 a řekni jim slovem laskavým, že já jsem vinen vším, z hlubin své duše řekni jim, že srdce mé, že srdce mé je zázrakem tím! 71

JESEŇ
Jen jeden přišel mráz: Měl čepici i kožich měl, a jako ďas kraj na koni si projížděl. Kůň šedý byl. A jezdec zlý. Mé duby krásné, alej mou i s topoly zle podupal svou podkovou! Krev čerstvou kolem sebe mám. Žal zhroutil širé obzory, a smutek sám jsou holá žebra obory. Mlh stáda louky spásala. Kdys píseň tudy běžela a jásala, dnes v hrobě tady ležela... Tu z široka den vykročil, jak vrba z jara sebou švih’ 72 a krásný byl, když k nebi až své čelo zdvih’. Měl ze zvonivé spěže hruď, a barvínek mu v očích kvet’, a bůh to suď: div skřivan z úst mu nevylét’. A ze spěže měl každý sval, jak stádo mamutů mhy bil, je pěstí pral, pak dlaní nebe uhladil. Smích sypal na oboru, hráz: Je závěj zlata povála a píseň zas mne ve svých loktech chovala. Den jako nový dukát zněl, jak pohár věrně dopitý, a tváře měl co stolístky květ rozvitý. V mé oči pomněnkami leh’, jar dávných školní písní vpad’ 73 a v luzných snech zas rozkvet’ jabloňový sad. A šel – co krok to dvacet mil – jak nevěsty by zval ho smích, jak ženich byl v průvodu polí zelených. Chyt’ vítr oboru, jí třás’, bříz kůra mízou pukala a zas a zas kukačka v letu kukala. A na chlumu náš háj se smál, že javor břízu k tanci vzal, a že ten bál je pocuchal, je pocuchal! Vlak hvízd’ si jaře do skoku, hned jiskry z hřívy skákaly a po boku mu bílé šátky plakaly. Den v rozsívce své štěstí kryl: Ach, nebe modré věčných jar... 74 Kdo dobrý byl, je celé dostal jako dar. A po chalupách píseň šla, a v tichý, zamyšlený kraj si zpívala, že na věky je máj... 75

VLAK
Vlak křídla měl, tmu rval a jí se probíjel přes lesů zasněžený brod, v nichž světla vsí se koupalakoupala, jak všecka by se houpala na vlnách černých vod. A v očích tvých jak na větvicích májových mně o tvé lásce zpíval pták. A jak by louku s kvítím vzal, tak tebe do mne vezpíval, tak něžně, vroucně tak. A v hrdle tvém háj šeptal s lučním potokem a motýl zářivý si hrál. Co slovo – oči dojaté, co slovo – ruce rozpiaté, a každé nad korál. Vlak křídla měl. Dešť hvězdný v okna napršel 76 a tiše šuměl v srdci mém. Tvých očí obzor daleký mne sevřel na vždy, na věky jak nebe širou zem’. 77

VÁNOCE
Jako splav na řece šumí les, pod nohou chrupe sníh, ozáblá ves krčí se dole v závějích. Les kolébá se: Houpy hou – Stříbrné srdce bije v něm. K jeslím jdu smrčinou. Čepici mačkám tich a něm. Maria má tvůj něžný zrak, Jezule krásný úsměv tvůj a hledí mile tak na lásku mou, na úžas můj. Se mnou jde zajíc, laň a pes. Na dlani holoubka mám. Hluboko ve mně šumí les. Poklekám. Písniček roj se zdvih’ a vzlét’, 78 houpe se v haluzích za smíchu houslí, flét. Slzu mám v stínu řas. Houpy hou – Betlémské hvězdy jas zvoní pasekou. Dva dlouzí andělé,andělé (ten delší tiše kých’) zpívají vesele v sladkých terciích. Třetí mi otevřel bránu do nebes: se mnou tam šel zajíc a pes, holoubek, laň i les. S hrdla spad’ tísně kruh, lehko je na duši, i vítá sám milý Bůh mou píseň pastuší. 79

ÚSMĚV MŮJ...
Úsměv můj kvete poupaty, kytici díků věsím v srdce krov za všecka loučení, za všechny návraty, za nůž i balšám slov. Za pohled lásky jediný všecku svou bědnou moudrost dám: v nejmenším zlomku vteřiny nekonečnost vždy objímám. 80

ČESKÝ MÁJ
Chtěl bych mít’ z tebe syna s takovým českým nebem v očích svých, jaké se klene, moje milá, v očích tvých. Vidíš? Jdou naše pluky českého máje, polí a lesů, niv, hrdinná, vítězná píseň, divů div. Slyšíš, jak starou vlastí naděje nové, krásné jdou? Zářivý den jak náruč rozpial otčinou? Za plukem pluky nové... Má rodná země, kráso krás, májovou růží, nejkrásnější rozvilas... Májovou růží bílou, z horoucí víry jež roste jen, 81 aby noc každá byla krásná, každý den... Chtěl bych mít’ z tebe syna, po boku jejich aby stál, májovou růží, májovou růží aby rozkvétal... 82

VĚŘÍM...
Pohleď: zde leží ta země lesův a rybníků, řek a hor a lánů, sadů jabloňových v svém novém rozzářeném ránu, v tužbách nových, hovoří k tobě, ke mně, rukama nás všech schystaný stůl, chléb i sůl. Pohleď a utaj dech, hlas její mluvit’ nech a řekni pak, zda někde v světě předalekém krásněji zpívá pták a v objetí luk měkkém radostněji se hledí do oblak? Zda široširá dál, jež vábí tak, tvůj zjasní zrak a ztiší žal? Dětské své oči rozhoď jen tou zemí předrahou, podej mi ruku svou, 83 dech ztiš a pocítíš: takový den, takový den je po kraj štěstím naplněn: hle, země rodná s vědomím vin jak vstává v plném jasu, a v očích i hlasu je vůle nová, je výše, je čin! Podej mi ruku, srdce svoje, milá moje, uslyšíš zpěv, jímž volá krev i v ruce tvé i ve mně: Domove, domove, rodná země! Je jasný den, je jasný cíl a kvete úsměvem, kdo pochopil. Že věřím sobě a že chci, že mohu, já věřím v národ svůj, a k němu, jedinému Bohu, duch vzlétá můj, duch můj a věčná, nehynoucí – jak den bílá! – naděje má i víra i síla, života díky vroucí! [84] OBSAH
Setkání5 Březnová neděle7 Velkonoční10 Jaro11 Píseň13 Oblačný pták15 Do rána...1716 Jarní den18 Tvé oko...20 Májová země21 Píseň23 Jaro v městě24 Jasmíny, jasmíny...26 Jízda v noci28 Věčný máj30 Rozhal svůj šat...31 Je noc...34 Sentimentální píseň35 Stín37 Píseň38 Jsou naše břízy...39 Má touho...40 Rozloučení42
[85] Píseň43 Den štěstí45 Cesta za milou47 Kolikrát...51 Letní den53 Přívoznice55 Labe57 Píseň60 Svatá61 Věčná píseň63 Poslední píseň65 Tvé ruce...67 Veselá jízda68 Zázrak70 Jeseň72 Vlak76 Vánoce78 Úsměv můj...80 Český máj81 Věřím...83
[86] Tato kniha byla vydána jako 4. svazek edice BESEDY KRUHU nákladem Literárního odboru Umělecké besedy a Kruhu českých spisovatelů (v komisi nakladatelství Centrum), tiskem Průmyslové tiskárny v Praze 1927. Bylo vytištěno písmem Fournièrovým 1000 výtisků a 100 výtisků na holandu Van Gelderovu, číslovaných a autorem podepsaných.
[87] Týž autor vydal: VERŠE: Zlatá kotva. (Praha, 1918, F. Borový.) Práh srdce. (Praha-Bubeneč, 1920, Knihovna.) První láska. (Epická báseň. Královské Vinohrady, 1922, L. Bradáč.) DRAMATA: Velký stil. (Komoedie. Po prvé r. 1915 v Knihovně Moderní Revue, zabaveno. Po druhé v Praze, 1918 v Knihách dobrých autorů.) Vršovci. (Tragoedie. Praha, 1919. V Knihovně Moderní Revue.) Nový majestát. (Groteska. Praha, 1923. V Knihovně Moderní Revue.)
E: ts; 2006 [88]