ZÁZRAK

Rudolf Krupička

ZÁZRAK
Až lidé budou se sbíhat’ na naše brázdy, cesty, stráně, až budou k očím dlaně své zdvihat’ a pátrat’, – pátrat’ krajem, nad nímž bdí ruka Páně, kdo že jen tolik síly měl, nebe že celé rozezněl nad naším rájem, poplachu znamení kdo že dal, barvami kraj kdo maloval, odkud že tolik hudby zní, hlaholy zvonů slavnostní, kde tolik zpěvů se pojednou vzalo, aby rozjásalo, rozplakalo, kdo že to v úrody zrání horoucí činí zemi díkůvzdání: tu všem se pokloň a řekni, žes moje milá, co mi mé srdce rozzvonila, že radost máš, v kraj že dnes přišli náš, pokloň se všem těm davům, bohatým, chudým, všem stavům, 70 a řekni jim slovem laskavým, že já jsem vinen vším, z hlubin své duše řekni jim, že srdce mé, že srdce mé je zázrakem tím! 71