JARNÍ DEN

Rudolf Krupička

JARNÍ DEN
Den všecek rosou omytý má slunce v rukou, zlatý míč, má červánky v rtech rozlity a v bílých zubech petrklíč. Kol čela snítky třešňové a pěnkav píseň v hrdle má, a zaleh’ celé srdce mé, když objal jsem tě očima. Tvé lůno mízou krvácí: tys klíčení a růst a vzruch! Snad věčnost se zas navrací, snad přichází sám bůh... Jdeš srdce mého pěšinou jak dávných časů drahá báj, div odvěký, vždy se snů hrou, a poslední můj vlahý máj. Buď pozdravena vším, čím jsem, čím, ubohý, chci k výšinám, 18 čím oslavit’ chci boží zem’ a plnou dlaní dát’, co mám! Má milovaná, úsměv zjih’: jsem něha, pláč i věčný vzdor, mám tebe celou v rukou svých a v celé duši modro hor! 19