KOLIKRÁT...

Rudolf Krupička

KOLIKRÁT...
Kolikrát duby jsem pohladil, aby tvou věrnou byly stráží... Obora, luka, hráz kolikrát vítaly nás, když jsem ti mládí se rtů pil, přikován k tobě hladem paží... Veselý poutník k tobě se bral... Za lesem ves a holubička. Úsměvy, radost, žal na cestu vždy si vzal: na srdce dlaních přesýpal barevná, křehká sklíčka... Potok mu cestou hrál a hrál písničku milování: Ve vlnách zvonky měl, flétnové výšky, hloubky cell, pěšinu starou rozhoupal, srdce, ach, srdce na ní... Topoly, vsi a panské dvory do boků ruce daly, 51 seběhla s vršků pole k nim, písnička jediná zněla vším, se zemí lidé, s oblohou hory znova a znova se objímaly... Kolikrát měsíc nás tiše minul na mlžných vlnách z luk... Topoly šuměly, rty na rtech úpěly, s hvězdami zazněl, s hvězdami splynul jediný srdcí tluk... 52