DO RÁNA

Rudolf Krupička

DO RÁNA
Do rána kdosi vyleštil větve topolů, oblohu modrou rozvěsil po nich, člověku pokoj vzal, od práce, knih a od stolu odnes’ ho, roztoulal na povětrných, bílých koních. Do rána kdosi rozbil okovy potoku, poházel vlny stříbrnou pěnou, vysmýčil mlhy, sníh, nejveselejší písně do skoku milencům na rty vdých’, objal je dálkou roztouženou. Do rána něčí ruka štědrá, bohatá do ulic nasela dívek s drábky a chlapců divých pluk: na náměstí jak do bran ze zlata přivedla z lesů, luk s ošatkou bledulí smavé babky; zotvírala okna všech domů dokořán, srovnala na čelech všechny vrásky: 16 pohnula srdcem všech, důvěry nalila do lidských ran, dala žít’ lidem v luzných snech o sladkém údělu věčné lásky; chytla mě pevně za límec kabátu, zatřásla jaře kostmi mými: vesele smýkla mnou zářící zemí, rovnou dukátu, černými lesy, poli, oblohou, dálkami, dálkami dalekými... Zem’ byla krásnou starou violou, já jsem byl smyčcem na ní: úsměv a dík a jas... Tebe jsem slyšel, milou svou: pradávnou píseň zas o věrné lásce, věrném milování... 17

Básně v knize Láska za lásku: