PALOUK.
Víly a rusalky by tu tančit měly...
Poněvadž třpytivé stříbro měsíce
na tomhle palouku nejčistěji cinká
a nejvíce
vlasatých bříz a bodrých, naivních olší,
jichž srdce se rozkoší noci nepohorší,
shromáždilo se kolkolem
nad vodou, nad loukou, nad polem.
Poněvadž v travách ukrytý potok nejkrásněji tady
na flétnu hraje
či na šalmaje
a poněvadž všady
taková jasná záře jest,
daleko široko tryskající,
že bys moh’ každičkou myšlenku vyčísti tančícím v líci
i čarovný kontrapunkt vášnivých, tanečních gest.
Poněvadž až na to cinkání stříbrných paprsků luny,
kterých je palouk plný,
a až na tu flétnu či šalmaje
28
nikdo tu na nic už nehraje,
a až na ten chřestivý rosniček smích
nikdo tu neruší nápěv bezhlasých chvílí,
každý je tich...,
měly by tady tančit víly – –!
A také proto, že jistě
srdce nikdy tak dětinsky, čistě
po božství nahého rytmu
netoužilo,
neblouznilo,
jako se modlí oň dnes,
kdy podivný zármutek na dno mu kles’,
kdy trpko je žít’ mu,
proto, že osiřel smyslný kraj
odchodem svůdce, jenž jméno měl Máj – – –.
A nevolalo
nikdy tak žíznivě po zázraku,
jako dnes, vysoko na horách,
kdy lesklou oblohou bez oblaků
poprve půlnoční červen do stříbra paprsků měsíčních
chtivě dých’
a, žádostí třesa se celý,
29
horkou svou rukou do strun světelné harfy sáh’,
zpívaje se slzou radosti v oku
toužebnou, lyrickou sloku:
Víly a rusalky by tu tančit’ měly – – –!
30