Příchod.
Žes přišla. – Konečně! Tvá ruka dávno mi už čelo nechladila,
i rety vychladly. – A moje zraky zvykly hledět do daleka –
víš, čekaly, až nové ohně rozžehne zas tvoje vášeň bílá,
až mladé plameny (už pohasínaly) tvá zbudí ruka měkká.
A posaď se, jsi u mne, nohy tvoje cestou jistě zkrvavěly,
chci, abys mluvila, by tvoje bílé ruce ke mně hovořily.
K tvým nohám zasednu a budu poslouchat, jak dýchá smutek ženy,
jak padá noc, jak večer konejší náš velký smutek bílý.
Mou hlavu skryj si do dlaní (už večer k zemi úlisně se snáší
a západ domýšlivý propaguje ostré tóny umírání).
Dej černé růže do vlasů a zpívej mi tu starou píseň naši
o smutných květech, smutném životu – a hlavu skryj mi do svých dlaní!
Pojď, k oknu přisednem. – Noc zaplaví, čím my jsme nehřešili.
Znáš všecky naše hříchy naivní? My dovedem je nezapírat,
viď? – proč? – Ať třeba celou duši ztráví naivní ten hřích náš bílý! –
Žes přišla – tma – a nikde kouska světla – zpívej – budem odumírat. –
23. XII. 1901.
8