Předtucha.
Šly velké zpěvy po lese a vlhká vůně polem.
Daleký obzor modravý do bílých oblak vtesaný
své modré oči vytřeštil a hltal teplo slunce –
a v tisíc jemných atomů v dál tříštil se hlas volaný.
Do perspektivy hnědých brázd semena bílá kladli.
Vysoké slunce rozžhavilo vůně květů na lukách,
jež nad kalichy chvěla se a plula k modrým výškám,
však nad oblaky bílými jakoby tajný smutek táh –
Nad perspektivou hnědých brazdbrázd vzrůstalo tajno budoucna
a vzduchem chvěl se otazník a vlčí máky rudé.
Chtěl bych tak ležet ve brázdě a čekat s klidem hrobovým,
co zítřek asi přinese a jaká plodnost bude?
A vlhkým zpěvům naslouchat v té chudé, šedé brázdě,
své ruce zarýt do prsti a nechat oči zavřené
a cítit vzrůstat Tajemství do šedé brázdy vseté
a s klidem, s klidem vycítit, že všecko, všecko zmařené!
29. IV. 1901.
36