KARLOVY VARY.
Saisona je v plném proudu,
na ulicích pestro, rušno,
životem se rozkypěly
slavné lázně karlovarské...
Příval hostí bývá denně
silnější a strakatější,
přijíždějí ze všech končin,
z Anglie i z Ameriky,
jako by to neveliké,
nepatrné město české,
bylo vyvoleným koutkem,
kde se všechny strany světa,
sever s jihem, východ, západ,
scházívají na rendez-vous...
[39]
Krajina je k zulíbání,
obloha je jako safír,
pozlacený teplým jasem,
který padá v kolonadu...
Vzácní hosté ze všech končin,
hovoříce cizí řečí,
s poháry se tlačí k vřídlu,
kde je taká mačkanice,
že by jabko nepropadlo...
Vzácní hosté ze všech končin
div že se tu neseperou
o tu sklenku horké vody,
pouhé, horké, české vody...
Každý zdvihá pohár výše,
chtěje z vřídla dřív se napít,
všichni křičí, povykují,
resolutně žádajíce,
by jim bylo vyhověno...
Jsou tu věru jako doma,
zdomácněli v malé chvilce...
Nikdo by to ani neřek’,
jak ti ztuhlí Angličané,
horkokrevní Italové,
zamyšlení, skoupí Turci,
Rusi, Němci, Francouzové,
Švédové – a bůh ví, kterak
ještě všichni jmenují se –
[40]
nikdo by to ani neřek’,
že těm cizím, vzácným hostům
tolik chutná jeden doušek
prosté, horké, české vody...
Všichni křičí, povykují,
celé davy nových hostí
s poháry se hrnou k vřídlu,
hovoříce divnou řečí...
Již je konec... Již je konec...
Všichni jsou již napojeni...
Dosti dlouho trvalo to,
nežli všecky žaludky ty,
cizozemské, drahé, vzácné,
propláchnuty byly vodou...
Ukojeni vzdalují se
cizozemští vzácní hosté,
ticho zase kolem vřídla,
jenom ještě jeden člověk,
stařeček to s bílou hlavou,
sežloutlý a zhublých tváří,
nesměle se blíží k vřídlu,
pohár drží v chabé ruce,
která chorobou se třese...
Stál tu jistě přes hodinu,
rozpačitě přešlapoval
na svých slabých, chorých nohou,
poslouchaje příval řečí,
[41]
cizích, podivných a tvrdých,
dal se mačkat cizím davem,
trpělivě, bez odmluvy...
Konečně teď jsou pryč všichni,
ticho zase kolem vřídla,
jenom dvě, tři podavačky
znaveně tu spočívají,
obslouživše hosty vodou...
Stařeček se blíží tiše,
pohár nese v choré ruce,
únava mu hledí z očí,
se rtů plynou zleklá slova:
„Bitte, bitte, sinds’ so freundlich...“
Je to člověk z Pošumaví,
učil na matiční škole,
učitel to starý v pensi,
který bezmála půl věku
učil děti v českých školách
jejich rodné české mluvě...
Stařečku je teskno v duši,
teskno, hořko nevýslovně...
Jako ve snách kráčí odtud,
tiše sedá na lavičku,
zadumaně svírá oči...
Jistě že se rozpomíná,
kterak často vypravoval
ve své třídě milým dětem,
[42]
že ty lázně karlovarské,
jedny z nejslavnějších v světě,
založil kdys Karel čtvrtý,
Karel čtvrtý, otec vlasti...
Stařečkovi bílá hlava
praská těmi vzpomínkami,
zdá se mu, že ani nežil,
že to všechno, vlast a škola,
jest jen pouhou dekorací
odehrané tragedie...
Cizí hosté chodí kolem,
smějí se a rozprávějí,
stařeček však sedí smuten,
zaražen a shroucen v sebe,
žlutá tvář je ještě žlutší,
jak by právě odumřela...
Dojista tou bílou hlavou
táhne černá, teskná duma,
že by bylo lépe složit
staré kosti v Pošumaví,
kde je člověk aspoň doma...
[43]