U SADOVÉ.
Na bojišti u Sadové,
kde se v šest a šedesátém
odehrálo rudé drama,
roste nyní žito, ječmen,
pšenice a žírný oves,
vonné pruhy jeteliště
zasahují v kouty lesů...
Sedláci tam zcela klidně
po svých polích sejou zrní,
klidí lány bílé řepy,
zorávají zbytky strnisk...
Někdy zaskřípne to v pluhu
nepříjemným, drsným zvukem,
dvě, tři bílé lidské kosti
[50]
ocitnou se pod ruchadlem...
Sedlák zastaví své koně,
někdy hodí kosti stranou,
jindy zlostně pozakleje:
„Zatracené hnáty! Pořád
plete se ta chamraď pod pluh!“...
Křikne: Via! a pak klidně
doorá zas svoji brázdu,
stružky potu setře s čela,
usedne si na ruchadlo,
aby sněd’ svůj krajíc chleba...
Jakživo mu nenapadne,
že ty klasy, z nichž si umlel
mouku na svůj bochník chleba,
pohnojeny byly hnátem,
který prve zlostně proklel...
Rozoraná brázda voní,
skřivánek se vznesl vzhůru,
rozkošně je u Sadové.
[51]