PES RIGO.
Člověku to někdy stačí,
tvář-li němá na něm ulpí
dlouhým, věrným, milým zrakem,
který jistě blaží více,
nežli celé vodopády
planých řečí, pochlebenství,
jež nám šumí kolem ucha,
měníce se okamžikem
v špinavou a řídkou pěnu...
Rigo, pes můj milý, dobrý,
často klade ke mně hlavu,
kučeravou, černou, dětskou,
upře na mne hnědé oči,
dlouze, splývavě a věrně...
[80]
Tak se dívá dlouhou dobu,
upřeně a odevzdaně,
dávaje mi prostě cítit,
že je dobrý, věrný přítel,
který za tu svoji lásku
nechce nic, než zase lásku...
Cítím tlukot jeho srdce,
milo hledět, jak ty oči
ze spod řasy toužně svítí...
Vím to jistě, kdyby uměl
dáti lidské políbení,
že by skočil na mou šíji,
přitiskl by hlavu pevně,
líbaje mne psovskou vášní,
bez rozmyslu, z pouhé lásky,
čisté, věrné, odevzdané...
Dobrý Rigo ani neví,
jak bych mu byl za to vděčen,
za to jedno políbení,
dosud nikdy nepoznané,
zvířecí, však ryzí, čisté,
odevzdané, věrné, vroucí,
políbení z psovské lásky,
jemuž v světě není rovno,
protože ta láska lidská
polibky své dá si platit
[81]
krvavou a hořkou mincí,
z které nejvíc vyzískají
směnárníci lidských srdcí,
lichváři a zevlovači,
klakéři a špionové...
Dobrý Rigo v němé tváři
nemá stínu podlých cílů,
nemá zrady v hnědých očích,
které svítí láskou čistou,
věrnou, psovskou, odevzdanou...
Kde by člověk člověkovi
platit musil za tu chvíli
krvavou a hořkou mincí,
tam se milý, dobrý Rigo
spokojí rád pohlazením
nebo jedním teplým slovem –
a pak zase tiše hledí
na mne svojím hnědým okem,
jehož pohled tolik těší,
když je člověk smuten v duši...
V pohledu tom psovském, věrném,
jak bych četl hrdou rozkoš,
která někdy praví zřejmě:
Vidíš, vidíš, kde jsou pluky
tvojich „starých, věrných“ přátel,
kteří všichni, líbajíce,
hladíce a lichotíce,
[82]
měli v srdcích méně lásky,
nežli v němém, hnědém oku
chová pro tě pes tvůj Rigo...
Pravdu má ten dobrý Rigo,
jsem mu vděčen za ten pohled,
miluji ho z celé duše,
miluji ho celým srdcem...
Jistě že bych tesknil z hloubi,
kdyby někdy smutný osud
zahrabal ho v černou hlínu...
Jistě že bych dlouhou dobu
zamyšlen stál nad tím rovem,
snad i hroudu hodil dolů,
nešťasten jsa, že mi umřel
jediný můj přítel věrný,
mlčelivý, dobrý Rigo...
[83]