MŮJ OTEC.
Můj drahý taťko, vidím Tě jak dneska...
Tvář vosková a na rtech úsměv chví,
ve sněhu vlasů mizí známá stezka,
na vpadlých prsou párek medailí.
Ty medaile!... Jak bývaly Ti mily!
A dali Ti je také do truhly...
Můj drahý taťko, přemýšlím už chvíli
a na tváři mi slzy přituhly.
Den ze dne cifry, znovu, znovu, znovu,
ach, psal jsi cifry přes půl století...
[102]
Na konec stužka, kousek mdlého kovu
a milostivý půlarch v zápětí.
Můj drahý taťko, umřel’s jako bohém...
Krev vycedil’s – a kdo měl zlato z ní,
ten nepřišel říc’ ani s pánembohem
a na shledanou, pane důchodní...
Spi dobře, taťko... Padesát let sloužit,
to věru rády zdřímnou oči mdlé...
Už nikdy cifry nebudou Tě soužit
a tiskni k prsoum ty své medaile...
[103]