VZPOMÍNKA.
Janu F. Hejrovskému.
V můj pokoj často zavane dech polí,
kde pek’ jsem kdysi s kluky brambory,
a hajnému, jenž chtěl nás vyhnat holí,
jak vyplázli jsme jazyk na vzdory.
V můj pokoj často zavane ta vůně,
ta vůně mládí, kterou sežeh’ mrazík,
a člověk někdy žhavou touhou stůně,
zas jako tenkrát vypláznouti jazyk...
Kus komiky je v podivném tom přání
a ledaskoho k úsměvu to nutí,
[104]
leč ruku k srdci, pěkně beze lhaní:
Co dal by mnohý za to vypláznutí???
V můj pokoj často zavane ta vůně,
mdlá vůně nati, čerstvých bramborů...
Ach, lidské dětství leží na dně tůně,
však bubliny se derou nahoru...
[105]